Sobotní ráno mě zaskočilo ukrutnou zimou. Teploměr na sluníčku dosahoval sotva sedmi stupňů Celsia. Podzim se
neúprosně blíží! Pohybovat se venku a připravit si kolo bylo opravdovým utrpením. Musel jsem se navléct jako do
polárních krajů. Hodinu před startem jsem se vydal alespoň trochu se projet a zahřát promrzlý organizmus.
Modrá obloha a sluníčko i přes ranní chlad slibovaly teplo na trati. Odevzdal jsem tedy teplé oblečení své dceři,
která jela poloviční trať až za dvě hodiny a vydal se na start. Ten se oproti propozicím posunul o čtvrt hodiny
na 10.15. Shromáždění startujících bylo před autokempem u rybníka Olšovec. Začátek se jel pomalu a ostrý start
proběhl až v centru Jedovnic. První kilometry až do Senetářova jsme svištěli po asfaltu. Tempo naštěstí bylo pro
mne přijatelné a udržel jsem se hlavního balíku. V Senetářově se odbočilo do terénu. Trať prvního kola, které měřilo
54 km, mě překvapila svou krásou. Výjezdy střídaly nádherné sjezdy. Jedině snad prašný povrch ve sjezdech působil
občas problémy s viditelností. V korytu se na pěšinách vířil prach místy tak silně, že nebylo vidět kam vlastně
jedu. První občerstvovačka byla asi na 15 kilometru na konci dlouhého sjezdu. Její umístění v otáčce, ve které
trať začala stoupat, bylo velmi zvláštní. Zajímalo by mě, kolik lidí zde zastavilo. Většině se občerstvovačku
asi nepodařilo ani zaregistrovat.
Celé první kolo se mi jelo v pohodě. Vědom si svého momentálního fyzického
stavu jsem se krotil a šetřil síly do druhého okruhu. Za dvě hodiny a dvacet minut jsem se objevil v cílovém
prostoru u Olšovce. Doplnil jsem tekutiny, strčil banán do kapsy a vyrazil dál. Ujel jsem sotva několik set
metrů, když na mě přišla pohroma ve formě křečí. Šlapal jsem do kopce, když tu najednou jsem ucítil, jak mi
začínají nebezpečně tuhnout svaly nohou. Za pár vteřin jsem již stal vedle pěšiny a z bolestivou grimasou na
tváři jsem se snažil rozhýbat dolní končetiny. Marně. Nezbývalo než několik minut čekat až pomine nejhorší
bolest. Chvíli jsem šel vedle kola, aby se nohy trochu vzpamatovaly. Moc to však nepomohlo. Po pár desítkách
metrech na kole se křeče dostavily znovu. Přepadly mě ty nejčernější myšlenky. Vždyť jsem druhé kolo teprve
začal a už se nemohu hýbat. Nebyl jsem daleko od toho, abych závod vzdal. Nakonec jsem si řekl, že pořádný
chlap vydrží vše a znovu jsem nasedl na kolo.
Zvolil jsem taktiku minimální zátěže, aby nohy netuhly a křeče se
nevracely. Zařadil jsem lehký převod a šmidlal nohama. Kolem mě se valily desítky maratónců. Byl to zvláštní pocit.
Člověk jede pomalu na lehký převod, hlava, plíce, ruce, tělo chtějí jet rychleji, ale tuhnoucí svaly nohou jsou
zásadně proti. Tepovou frekvenci mám skoro jako bych se vyjížděl po závodě. Jakmile se však pokusím zrychlit a opřu
se trochu více do pedálů, nohy okamžitě tuhnou a schyluje se ke křečím. Navíc se dostavuje pocit hladu. Jako malý se
těším na občerstvovačku. Konečně jsem dojel na sedmdesátý kilometr, kde se nacházela moje záchrana ve formě jídla.
Nacpal jsem do sebe chleba a sýr a hned se mi zlepšila nálada. Lidé mě předjížděli pořád, ale alespoň jsem si v té
malé rychlosti mohl vychutnat krásy okolní přírody. Prudší výjezdy byly stále utrpením a lavírováním na hranici křečí,
ale dlouhá mírná stoupání mi kupodivu vadí méně než rovinky. Do kopce alespoň nemám špatný pocit, že jedu pomalu.
Sjíždím k poslední občerstvovací stanici u Račic a pak mě čeká už jen šestnáct kilometrů do cíle. Pravda bylo potřeba
přežít ještě několik stoupání. Po průjezdu Bukovinkou, kdy mě dojela další skupina cyklistů, jsem si řekl, že toho
odpočívání bylo už dost, do cíle už to není daleko, a tak zkusím zrychlit. Zařadil jsem těžší převod a kolo pořádně
rozjel. Kupodivu křeče jako by se někde zapomněly. To bylo úplně něco jiného než "vyjížďka" na minulých kilometrech.
Závěrečné kilometry vedly hlavně z kopce. A už je přede mnou rozcestník k rybníku Olšovec. Závěr jsem si i trochu
zaspurtoval. Jsem v cíli a přežil jsem! Můj čas? 5 hodin a téměř 24 minut nebyl nic moc, ale důležité, že jsem to
nevzdal a dojel.
V cíli jsem jako každý maratónec obdržel pěkný pohár. Po občerstvení jsem se šel osprchovat a převléct. Pak už jen
zbývalo počkat na vyhodnocení vítězů a na tombolu (jako obvykle v tombole pro nás nic nezbylo).
Co říct závěrem? Merida Bike Tour je moc hezký závod. Krásná trať, která je sjízdná téměř po celé své délce, dobré
značení i zajištění pořadatelskou službou na všech důležitějších odbočkách a křižovatkách. Příští rok se určitě do
Jedovnic vrátím. Stojí to za to.
PS: Bohužel i na této akci se objevily lidské hyeny, které ukradly dvě kola. Mimo jiné i Cannondale Scalpel.