Celé první kolo se mi jelo v pohodě. Vědom si svého momentálního fyzického stavu jsem se krotil a šetřil síly do druhého okruhu. Za dvě hodiny a dvacet minut jsem se objevil v cílovém prostoru u Olšovce. Doplnil jsem tekutiny, strčil banán do kapsy a vyrazil dál. Ujel jsem sotva několik set metrů, když na mě přišla pohroma ve formě křečí. Šlapal jsem do kopce, když tu najednou jsem ucítil, jak mi začínají nebezpečně tuhnout svaly nohou. Za pár vteřin jsem již stal vedle pěšiny a z bolestivou grimasou na tváři jsem se snažil rozhýbat dolní končetiny. Marně. Nezbývalo než několik minut čekat až pomine nejhorší bolest. Chvíli jsem šel vedle kola, aby se nohy trochu vzpamatovaly. Moc to však nepomohlo. Po pár desítkách metrech na kole se křeče dostavily znovu. Přepadly mě ty nejčernější myšlenky. Vždyť jsem druhé kolo teprve začal a už se nemohu hýbat. Nebyl jsem daleko od toho, abych závod vzdal. Nakonec jsem si řekl, že pořádný chlap vydrží vše a znovu jsem nasedl na kolo.
Zvolil jsem taktiku minimální zátěže, aby nohy netuhly a křeče se nevracely. Zařadil jsem lehký převod a šmidlal nohama. Kolem mě se valily desítky maratónců. Byl to zvláštní pocit. Člověk jede pomalu na lehký převod, hlava, plíce, ruce, tělo chtějí jet rychleji, ale tuhnoucí svaly nohou jsou zásadně proti. Tepovou frekvenci mám skoro jako bych se vyjížděl po závodě. Jakmile se však pokusím zrychlit a opřu se trochu více do pedálů, nohy okamžitě tuhnou a schyluje se ke křečím. Navíc se dostavuje pocit hladu. Jako malý se těším na občerstvovačku. Konečně jsem dojel na sedmdesátý kilometr, kde se nacházela moje záchrana ve formě jídla. Nacpal jsem do sebe chleba a sýr a hned se mi zlepšila nálada. Lidé mě předjížděli pořád, ale alespoň jsem si v té malé rychlosti mohl vychutnat krásy okolní přírody. Prudší výjezdy byly stále utrpením a lavírováním na hranici křečí, ale dlouhá mírná stoupání mi kupodivu vadí méně než rovinky. Do kopce alespoň nemám špatný pocit, že jedu pomalu. Sjíždím k poslední občerstvovací stanici u Račic a pak mě čeká už jen šestnáct kilometrů do cíle. Pravda bylo potřeba přežít ještě několik stoupání. Po průjezdu Bukovinkou, kdy mě dojela další skupina cyklistů, jsem si řekl, že toho odpočívání bylo už dost, do cíle už to není daleko, a tak zkusím zrychlit. Zařadil jsem těžší převod a kolo pořádně rozjel. Kupodivu křeče jako by se někde zapomněly. To bylo úplně něco jiného než "vyjížďka" na minulých kilometrech. Závěrečné kilometry vedly hlavně z kopce. A už je přede mnou rozcestník k rybníku Olšovec. Závěr jsem si i trochu zaspurtoval. Jsem v cíli a přežil jsem! Můj čas? 5 hodin a téměř 24 minut nebyl nic moc, ale důležité, že jsem to nevzdal a dojel.
V cíli jsem jako každý maratónec obdržel pěkný pohár. Po občerstvení jsem se šel osprchovat a převléct. Pak už jen zbývalo počkat na vyhodnocení vítězů a na tombolu (jako obvykle v tombole pro nás nic nezbylo). Co říct závěrem? Merida Bike Tour je moc hezký závod. Krásná trať, která je sjízdná téměř po celé své délce, dobré značení i zajištění pořadatelskou službou na všech důležitějších odbočkách a křižovatkách. Příští rok se určitě do Jedovnic vrátím. Stojí to za to.
PS: Bohužel i na této akci se objevily lidské hyeny, které ukradly dvě kola. Mimo jiné i Cannondale Scalpel.