Náhle zbývá pouhých 24 hodin do startu a Honzík operativně mailuje, či smskuje špatné zprávy týkající se předpovědi počasí. Shodujeme se na návlecích na boty, proto stejné ponožky s čárkovým kódem můžeme klidně nechat doma. Fňuk. Hlavně že budou vidět do posledního detailu stejně vybrané černé krátké cyklokalhoty a týmové tričko, jež ukážeme alespoň v hospůdce při vyhlášení vítězů – MY si totiž věříme!!! Ještě vyměníme pár slov po telefonu a už se těšíme na dobrodružství dalšího dne. V sobotu ráno (konkrétně ve 3 hodiny) vstávám a sleduji stav počasí. I bez brýlí vidím, a hlavně slyším, že LEJE!!! Plna optimismu, se slovy „To je jen májový deštík“ znovu ulehám. A opravdu – v 7 ráno jen lehce mží. Teploměr však ukazuje 6 stupňů a mračna nad městem také nevěstí nic dobrého – a to nás nahlodá. Ostatní členové týmu volají a oznamují neúčast. Na chvíli se též necháváme zviklat, ale pak zvítězí zvědavost a bojovný duch a my vyjíždíme ze svých domovů, johó !



V metru zjišťujeme, že nebudeme ladit :o( Honza má kraťasy, já dlouhé zateplené elasťáky. Já červenou bundu, on modrou mikču. Sákryš, tak tohle nevyšlo. Ale to nevadí, hlavně že máme v batohu 3 kila map, spoustu tyčinek a v rámu 2 litry různých pitíček ! Nandáme jim to, jo! Protože startujeme až za hodinu, jdeme se ohřát do Mekáče. Máme sice chuť na taštičky, hamburgery a hranolky s tatarkou, ale tohle přeci správní závodníci nejedí! Objednáváme profesionálně 2 čaje a cucáme je 45 minut. Ani nejsme nervózní, oba nadšeně pozorujeme trhající se mraky a litujeme, že jsme tak nabalení…

Po obdržení mapy vyrážíme vlevo, rovně, pak hned zas vpravo a za 5 minut brzdíme omylem opět ve výchozím bodě :o) Dále však postupujeme na jedničku s hvězdičkou. Až na malé zakufrování (nečekaný příjezd do slepé ulice a následná zkratka bahnitým smradlavým polem), dostáváme se do Satalic a následně Radonic, kde nás u rybníka čeká první desetibodová kontrola. „Jupí, jsme nejlepší!!! Ať žije Fičák a Jelito!” Volali jsme jak na lesy a plácali se pašácky po ramenech. Dál jde vše jak po másle.



U hvězdárny v Ďáblicích bereme dalších 10 bodíků a svlékáme propocené svršky – sluníčko pálí o 106, ještě si určitě spálíme nosy! Valíme si to šílenou rychlostí přes Střížkov auta neauta a slavnostně vjíždíme na Prosek hledat kachny. Přijíždíme do parku, kde máme spočítat kačeny v jezírku. Nacházíme však jen umělé jezírko bez vody a divného mladíka, který dle mého názoru vydává zvuky ne nepodobné kachním. Ptáme se ho proto, kolik kachen tady je. Odpovídá, že asi žádná a divně se culí. Já mu kladu záludnou otázku – „Jsi Ty ta kachna?” A on se dál zblble kření. Honza se táže, zda patří ke hře, ale to už klučina utíká pryč od těch dvou bláznivých cyklistů. Asi uvažuje, zda zavolá policii. Nebo že by skrytá kamera? Dáváme hlavy dohromady. Je to chyták? Na suchu přeci logicky žádné kachny nejsou, to je jasný jak facka! Trpělivost přináší růže (nebo v našem případě tyto chutné opeřence) a proto prohledáváme zbytek parku. Až na samém konci nacházíme minijezírko a postarší manželský pár pozorující 3 plovoucí zvířátka. Překrosíme trávu, sekvoje i vystrašené důchodce a kousíček od 3 žlutých zobáků zapisujeme do odpovědi vítězoslavně „2x kachna, 1x kačer“ :o) Hurá, to máme celkem už 30 bodů, s takovou můžeme mířit hodně vysoko – Honzík dokonce pomýšlí na bednu. Jsme šťastní, svět je krásný! Ale to už jedeme směr Bohnice a Čimice do Čimického háje. Zde počítáme bikrosové dráhy, necháváme se fotografovat ze všech stran a odjíždíme s celkem 40 body na kontě, juchů !!! Teď musíme najít desku na skále a zjistit, co je v betonu vyryto. Netrvá nám to ani 5 minut, avšak nápis je lety značně smazaný a nečitelný. Koukáme na to s Honzou zblízka i zdálky, ale písmena nejsou nějak vidět ach jo. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, přicházejí 2 smažky, které se rozhodli sebrat prázdné lahve od piva, co vyžahli minulou noc. Podezřele se navzájem prohlížíme a já povídám: „Hele, zkuste přečíst tohle!” Oni to přelousknou raz-dva a my uznáváme, že alkohol pravděpodobně neničí, ale naopak bystří a obnovuje mozkové buňky :o) Další desetibodovou kontrolu máme, můžeme proto vyrazit o kousek dál a odpovědět na záludnou otázku: „Kdo nabádá cyklisty vést kolo?” Protože jsme, co by kamenem dohodil od pražské ZOO, napadá mě, že se bude jednat o nějakého dřevěného medvěda nebo žirafu. A tak hledáme něco v tomto smyslu :o) NIC nenacházíme, ale najednou se ocitáme u další kontroly. Taky dobrý! Máme opsat údaj z cedule uprostřed mostu o maximální povolené výšce lodě, která může proplout pod žlutým mostem. Opisujeme tedy číslo 5 z cedule pod ČERVENÝM mostem a vracíme se hledat tu nešťastnou pobídku cyklistům. Nalézáme jí na té samé cestě, kde ještě před pár minutami nebyla :o) a s uspokojením zapisujeme, že toto sdělení hlásá Botanická zahrada. Jsem zklamaná, také to mohlo mít alespoň tvar Magnólie…



To už však kujeme další plán, a to: Jak získat naší první (ještě netušíme, že zároveň také poslední) třicítku. Míříme si to do Sedlce, kde se plazíme pěšky s kolem do ukrutného krpálu výš a výš. Mate nás, že dohledávka mluví o brutálním sjezdu, ale sápeme se dál. Konečně! Vybělený padlý strom! Hm, ale co je to za druh??? Tipujeme (správně) kaštan a chrtíme směr Troja. Ve Stromovce začíná krápat a u Vltavy už slušně leje. Oblékáme si bundy a v zatím celkem suchých hlavách se nám rodí fajn nápad – vezmeme ještě tu desítku v Lysolajích! Pak Šárku a Hvězdu a pak uvidíme dle času. Kapky se mnění v provazy a provazy v jehličky zabodávající se nám bolestivě do těla. Další zkratkou přes rozkopanou vozovku plnou Rómů v modrácích s krumpáči a bagry, stoupáme do již zmíněných Lysolají, kde máme opsat číslo poštovní schránky. Jsou tam ale dvě. No nic, zapíšeme si obě a ještě vtipkujeme o tom, že získáme dvojnásobek bodů za aktivitu :o)

Tak a hajdy do Šárky (zpět okolo udivených opálených lysolajských spoluobčanů až nebezpečně si prohlížejících naše deštěm vyleštěné stroje), začíná být pěkná zimina !!! Jedeme jako smyslů zbavení Šáreckým údolím a už vážně klepeme kosu. Začínáme si zpívat písničky typu „Je po dešti“ nebo „Zpívat jako déšť“ a naposledy se smějeme… V botách máme i přes návleky poměrně mokro, ale nezoufáme si. Jsme špinaví a zmrzlí, a proto nás velice „potěší“ ten milý pán v modré Felicii, který oba ZLIJE špinavou vodou z louže OD HLAVY AŽ K PATĚ. Všude tečou proudy vody a my se dostáváme na křižovatku Jenerálka. Koukáme do mapy a přijde nám logické trošku si zkrátit cestu. Avšak místo Evropské a následně Šárecké třicetibodové kontroly, vjíždíme omylem na opačnou stranu a ocitáme se celí zmatení v jakýchsi Horoměřicích!!!



Znovu nahlížíme do mapníku a v tom nás oslovují 2 nádherně suší rybáři v holínkách a nepromokavých teplých kapucatých kabátcích. Ptají se, kam máme namířeno. My na sebe těknem očima a dvojhlasně vyhrkneme „DO RADOTÍNA“. Oni se leknou a ohromeně říkají: „PROBOHA, TO JE ALE ÚPLNĚ NA OPAČNÝ STRANĚ!!!” My se hystericky smějeme a s drkotajícími zuby po sté míříme do Lysolají, k Vltavě a do Dejvic. To už nezpíváme, natož abychom prachobyčejně mluvili :o) Déšť neustává a my začínáme vidět dvojmo. Přes Kulaťák se plazíme hlemýždí rychlostí na Malostranskou, kde ve sjezdu zjišťujeme, že „dík“ zmrzlým prstům nemůžeme brzdit a tak se v zatáčkách na kočičích hlavách jen modlíme. Na Malostranské Honza nasazuje dlouhé prstové rukavice. Trvá to dlouho, protože prsty ztratili cit. Pomáhám mu a nějací japonští cizinci si nás dva, modrofialové špinavce, nadšeně fotí :o) Bezmyšlenkovitě jedeme po tramvajových kolejích dvacítky na rozkopaný Smíchov a dál přes Hlubočepy a Chuchli do Radotína.



Poslední kontrole na kopci v podobě kostelíku už jen smutně máváme :o( Do hospody u Pigiho, kde je cíl, přijíždíme (15 minut před 6,5 hod. limitem, s celkem 110 body, jako 11. v pořadí) dle ostatních až nepřirozeně čistí. No ovšem, ani nás to nepřekvapuje. My z SP KOLA jezdíme totiž všichni s „podnikatelskými blatníky”!!! :o) Na tachometru máme devadesátku a tak jdeme probrat k pěti čajům s rumem a griotkou, KDE ŽE JSME UDĚLALI OSUDOVOU CHYBU… Po chvíli (alkohol udělal své) docházíme k šokujícímu závěru. Za všechno může LIJAVEC :o) Tak hezky sportujte Espékoláci, a pište tetě Míše veselé kolopříhody. Čau na tréninku nebo při závodě, Míša Spudilka – „Jelito“