20. září 2003 se konal již pátý ročník Pražské 50. Jde o maratónské klání, které rok od roku přitahuje stále větší množství účastníků a tak startovní listina letos čítala okolo 1200 bikerů. Pořadatelé nezaváhali a jejich prezentace a připomenutí termínu, bylo včasné a lákavé. Pokud jste se zúčastnili minulých ročníků, či jiné akce od Mohily, přišla pozvánka jak poštou, tak v elektronické podobě. Místní borci také uvítali možnost zaplacení a přihlášení v pražské kanceláři závodu. Týden před datem konání, to v Dejvicích a okolí vypadalo, jako by se tu konaly závody ne jednou za rok, ale každý den. Hemžilo se to tam cyklisty různého věku, zaměření a o jejích ořích ani nemluvě. Jo to bylo pošušňáníčko! Diskutovalo se tu všude a o všem. Pomalu se blížil den D, nebo spíše Z. S přibývajícím počtem startujících, rostla trochu i nervozita. Trať co do délky a trasy zůstala i letos nezměněna.
Na start jsme přijeli asi hoďku a půl předem. Prezentace probíhala v pohodě a poklidu. Jediné co jsme nepochopili byl smysl VIP čísel. Ať jsme koukali jak jsem koukali, žádná lajna navíc tu nebyla a řazení probíhalo tradičním systémem „kdo dřív přijde ten dřív jede“. To ale také neplatilo úplně přesně. Pořadatelé trochu nezvládli nápor pozdě příchozích, jenž se do pole na startu snažili dostat zepředu. A tak se nakonec lajna posunula o metr vpřed, což bylo nefér vůči těm, kteří obětovali čas pro rozjetí a čekali i hodinu, aby mohli lépe odstartovat. Aby toho nebylo dost, nakonec se část závodníků začala řadit na krajích koridoru, což na bezpečnosti také zrovna nepřidalo. Tyto malé nedostatky, však nemohly přebít, plusy které byly vidět na každém kroku.
V 9.30 vše začalo. Pole vystartovalo vpřed. Těsně jsme se vyhnuli kolizi a následnému styku s asfaltem. Počáteční stoupání mělo roztrhat pole. Děje se to však jen částečně. Následné krátké kličkování parčíkem je pěkné a mnohokrát jsem si ho při tréninku vychutnal. Teď však, vzhledem k množství lidí, byl tento úsek spíše o strach. Určitě by tato část snesla pár úprav. Následný štěrkový sjezd také není pro mnohé procházka růžovým sadem, ale opakovaná upozornění na nebezpečná místa byla dostačující, a tak se nic vážného nepřihodilo (alespoň o tom nevíme). Po sjezdu opět stoupáme a poté padáme po silnici k v pořadí třetímu výšlapu k sanatoriu, jenž má dokončit to, co první kopec začal. Pole je teď už dostatečně roztrhané a začínají se tvořit malé skupinky, které více či méně spolupracují. Jsem bohužel v té druhé. Po polní cestě míříme do Horoměřic, kde kličkujeme po místních komunikacích mezi domky. Díky pravidelnému tréninku v pražských ulicích, je to úplná pohoda, dá se říci i požitek. Za vesnicí je krátký asfaltový úsek, který nás opět posílá mezi oraniště. Tahle část fakt nic moc. Po nutném „oslíčku otřes se“, je tu první delší svezení po silnici. Asi 200 m před námi vidím skupinku bikerů. Snažím se ji dojet. Marně. Naše formace připomíná čínského draka. Kam já, tam všichni. Nikdo se dopředu zrovna nehrne. Nakonec se přeci jenom našel jeden opravdový cyklista - srdcař. Pravidelně střídáme a snažíme se zlepšit naši pozici. Každopádně pijavice(jak je nazval kolega) se drží zuby, nehty. Objíždíme hřbitov v Noutonicích a zase hurá mezi rodné lány. Cesta zpočátku rovná, nás postupným klesáním navádí na další asfaltovou část. Jde o celkem rychlý úsek s mírným stoupáním. Opět žádné střídaní. Pokouším se ujet, ale pole za mnou najednou ožívá. Po mém dostižení mě sice vystřídali, ale tempo se zpomalilo. Co dodat. Míjíme ceduli Hole. Opouštíme asfalt a míříme do terénu. Střídají se tu mírné sjezdy – výjezdy – rovinky. Postupně se dostáváme na silnici do Zákolan. Jde o super sešup, po kterém následuje prudký, 200 m dlouhý výšlap, měnící se v táhlý mírný. Po zdolání se sjezdem dostáváme na rovný úsek, který nás podél železniční tratě vede na Nový mlýn a dále na Okoř. Jde opravdu o pěknou část. Hezká příroda a klikatící se cesta svádí ke hraní. Podjíždíme zmiňovanou trať a míříme k prvnímu a jedinému brodu. Tady už dav diváků netrpělivě čeká na každé naše zaváhání. Aplaus doprovázející průjezd každého odvážlivce, je více než silný a dodává chuť do dalších bojů (něco jiného říkají mé tretry:-)). Poslední kličkování mezi chaloupkami a frčíme do podhradí, kde je občerstvovačka. Všeho je dostatek. Müsli tyčinky, banány, iont, voda, atd.. I tady je přehršle fandících. Všude kolem na vás dýchá historie. Bohužel závodní duch zvítězil a na prohlídku hradu nedošlo. Přejíždíme silnici a valíme to na Malé Čičovice. Tady vjíždíme na místní komunikaci a po mírném stoupání, následuje ostrá vpravo na polní cestu. Díky koním a zemědělcům tato část nepatřila zrovna mezi naši oblíbenou, avšak vydatné deště a bajkeři zapracovali. Úsek je už celkem v pohodě a dá se to tu jet na plný plyn. A je tu opět asfaltka. Sjíždíme do Tuchoměřic. Uprostřed vísky točíme doleva na Statenice. Po cca 2km následuje odbočka vpravo a hurá do lesa. Postupně šplháme za doprovodu přistávajících letadel na rozcestí, které nás nasměrovává na Přední Kopaninu. (Je to nezapomenutelný zážitek, když vám nad hlavami přistává ocelový pták. Letí tak nízko, že máte pocit, že stačí zvednout ruku a dotknete se jeho břicha.) Kopaninou jsme udělali tři kličky a po poli v blízkosti výpadovky na Kladno směřujeme do Šárky. Po jejím okraji, cestě připomínající slalom plný bludných kořenů, lehce škrtáme o Nebušice a pěkným padákem to svištíme k Šáreckému potoku. Tempo začíná stoupat. Se spolupracujícím kolegou se trháme a překrásným údolíčkem to valíme směr cíl. Poslední zkouškou a zároveň kopcem je štěrkový sjezd, který musíme teď vyšlapat. Protože se jedná o poslední kilometry, jde opravdu do tuhého. Volba kašpárku je na místě. Je to sice cca 100 výškových metrů, ale dají zabrat. Po výjezdu je slyšet rychlé přehazování na těžší převody. Proč? Do cíle je to z kopce a každý to rve co se dá. Kličkujeme mezi domky. Míjíme menzu a ...kde je cíl? Pořadatelé přidali malé kolečko v podobě objezdu bytového bloku. „Finiiish!!!“ Dostáváme igelitku(opět nezklamali – triko s motivem ČS:-(, kdy tohle skončí...) a jsme směrováni na gáblík do menzy. Zbývá však obligátní a oblíbená diskuse se soupeři a tu si opravdu nikdy nenechám ujít. Je prostě fajn být mezi svými.
A celkové hodnocení? Organizace probíhala na výtečnou. Po celou dobu - před, během i po akci zavalovali pořadatelé bikery i diváky informacemi o tratí, programu, občerstvení a samozřejmě výsledcích. Značení i lidí na nepřehledných a nebezpečných úsecích, bylo dostatek. Super bylo pravidelné a rychlé doplňování výsledků na informační tabuli, včetně jejích zaslání opět dvojí formou (mail, pošta).
A negativa? Stálo by za zamyšlení, zda by, už kvůli přibývajícím účastníkům, kterých určitě bude příští rok více, nebyl vhodnější jiný způsob startu. Třeba za použití čipů či startovních vln. Také chyběla opět možnost osprchování. Co se týče jídla a pití po závodě, nic moc. K jídlu byly pouze párky a čaj. Reputaci zachraňovala pouze nudlová polévka. Proč to Mohile na Znovíně šlo a tady ne? To je záhada.
Jinak ale všude vládla dobrá nálada a spokojenost. Osobně tomuto klání dávám 3-4 hvězdičky z pěti. A co vy? Příště jedeme určitě zase a vás také srdečně zvu. Stojí to za to.
|