O některých lidech se říká, že jsou nepoučitelní. Do soboty 12.4 jsem si myslel,
že já jsem schopen se ze svých chyb poučit. Není tomu tak a jako příklad Vám
přináším reportáž ze závodů Zlínské ligy horských kol.
Krátké představení závodu: jednalo se o první závod ze série závodů Zlínské ligy
horských kol, konal se ve Zlíně na Vršavě a na startu se sešlo víc než 30 závodníků.
Délka okruhu byla 5 km. Muži A jeli 4 kola.
Pro účast na tomto závodu jsem se rozhodl asi 3 týdny předem, kdy bylo ještě
krásně slunečně, obloha bez mráčku a chvíle přála odhodlání. O mém odhodlání
určitě svědčila i situace cca týden před začátkem, kdy se projevil duben ve své
kráse a deště střídal mráz a počasí, kdy by člověk ani převodník ven nevyhnal.
Bohužel. Startovat závod o dva týdny dřív, jelo by se na krásné, perfektně udělané
trati, kde až na několik drobných výjimek nebylo potřeba sesedat.
Ve chvíli startu však byla trať naprosto krásně po celé své délce potažena ne
zrovna krásným bahnem. Na start jsem inteligentně obul Ritchey Excavader 1,9" a
dopředu jsem obul Tiogu Faktory XC 1,95". Do té chvíle jsem si myslel, že tento
Ritchey nemá problém v žádném bahně. Bohužel jsem se zmýlil. Na mokrých kořenech,
mezi nimiž bylo řídké bahno nedrželo nic. V jedné chvíli již bylo jedno, co má
kdo obuto. Jestli slicka nebo jakéhokoli traktora. Rozdíl na zadním kole nebyl
znát. Řídké bahno střídalo mazlavé, po chvíli následované měkkým s tvrdým podkladem,
které se ale občas mohlo utrhnout, takže do kopců se preventivně sesedalo
(před těmi, kteří vyjížděli vše, smekám). Jednou z mála jistot, kterou jsem pocítil
byla Tioga na předku, jenž naštěstí docela držela i na mokrých kořenech (po nich
se naštěstí dolů příliš nejelo, to by se jinak muselo vše přeskakovat).
A jak tedy ubíhal závod pro mě?
Start - okamžité zjištění, že trénink, který jsem doposud prováděl byl naprosto
nevhodný pro XC závod - tak rychle se nezahřeju.
V první zatáčce mi již špice "mírně" ujíždí. Mě to ale nenechává chladným a do
prvního sjezdu po mokré, travnaté louce se vrhám bezhlavě. Naštěstí jsem srazil
pouze tyčku s fáborkem. Byla ohebná. Uf. Pokračuji tedy dál s krví v očích. V
tu chvíli na mě pulsmetr řve: "zpomal id**te"(pro slušnost vynechávám některá
písmena, čtenáři s mírnou fantazií si je doplní sami). Neposlouchám ho. Teď již
vím, že to byla chyba. Nevadí. To by nebylo to pravé peklo, kdyby se to víc
neprožívalo.
Po tomto relativně krásném sjezdu následuje výjezd na lehce mazlavém blátíčku.
Já řadím důchodce - bohužel první nános bahna ho vyřadil a já se musím pro
zbytek závodu spokojit s 30ti zuby na kazetě jako maximu. Podotýkám, že Shimano
Deore LX představované v roli přehazovačky půjde co nejdřív z domu. Toto by dle
mého mínění Sram 7.0 ustál.
Po výjezdu následuje výjezd další. Již si začínám více všímat pulsmetru a dávám
na jeho radu. Puls 198 je moc a já tedy lehce přibrzďuji na 190. Nejsem si ale
jistý jestli to bylo vyčerpáním nebo taktikou.
Výjezd se konečně láme na druhém kilometru okruhu a naskýtá se nám jedna z velmi
pěkných částí, tj.průjezd po skoro pevné stezce kolem paneláků. Tam mě dohání
první ze skupinky mladších závodníků a se znatelným přebytkem výkonu, předjíždí.
Nevadí, říkám si. Dojedeš to a budeš king. Nebudu. Po asi 300 metrech opět
začíná bláto. Tentokrát takové, které se úžasně dostává kamkoli, kam je mu jenom
libo. Nejmenší převodník zarůstá. 15 zubů na kazetě je již také zapovězeno. Nevadí.
Na třetím kilometru potkávám své kamarády, kteří na mě povykují, abych zrychlil,
že se příliš plazím. Tohoto názoru nebylo mé srdce - opět přes 190.
Na asi 4tém kilometru zbývá zhruba 12 použitelných převodů a mně čeká poslední
kilometr očistce. Ten je ve znamení sjezdu a tedy místa, kde by se mělo dát
odpočinout. Nedá. Člověk musí bojovat se záplavami bahna a nepřejícího bajku.
Nechtěl bych v tu chvíli mít na bajku véčka. Mé kotouče ale brzdily spolehlivě a
já se kupodivu dostal až k cílové rovince. Tu projíždím v "závodním" tempu a
ženu se dál. Opět do bahna. Metry nachozené v bahně se již dají počítat na kilometry.
Bajk již nefunguje tak, jak bych si představoval, že by fungovat měl. V každém
dalším stoupání přemýšlím o své inteligenci. Jsem napochybách. Proč jsem si bajka
vybavil něčím, co nefunguje? Člověk by ale neměl moc přemýšlet. Mohlo by se mu stát,
že spadne. I já jsem spadnul. V jedné z lehkých zatáček to pokládám na bok. Chvíli
mne pozorují pořadatelé, ale po oznámení, že jsem v pořádku, jsou v pohodě.
Pokračuji. V té chvíli mne předjíždí člověk z mé kategorie. Jaká to potupa.
Další průjezd cílem uskutečňuji ještě rychleji, nejspíš ve snaze ukázat publiku
co ve mně ještě je. Bohužel jsem jim ukázal asi vše a proto mi 300 metrů za cílem
dochází energie. Balím to. Necítím se nejlíp. Asi jako bych se týden válel v
bahně a vůbec se nesprchoval.
Mělo to všechno cenu?
Myslím že ano. Opět jsem si ověřil (po druhé), že nejsem normální chrt.
(průměrný tep jsem měl 184)
Co jsem během závodu zničil: kupodivu téměř nic. Pouze jednu středovou osku a
dal zabrat řetězu, který je zralý na výměnu. Při následující výměně se ale již
vrátím na osmičku. Devítka nemá tolik výhod jako osmička.