Bajk.cz

Bajk.cz

Cykloputování Litvou - závěrečná část.

06.04.2003, Ubík Standa ml., Cestopisy

Dnes je tu pro vás poslední díl cykloputování Standy Ubíka a jeho přátel Litvou...

Litva 2002 XII. den (42 km, 16,5 km/h, )

Trakai - Vilnius

Vilnius, náměstí Rotušés Vilnius, vládní budova Vilnius, Katedrála Vilnius, Národní muzeum Vilnius, kostel sv. Anny Vilnius, pohled z hradu Noční Vilnius Vilnius, městská koncertní hala	V kempu narážíme na různé cykloturistické páry. Jedni jsou z Holandska, dávám se s nimi do řeči. Jakmile zjistí, odkud jsme, libují si, že v kempu je více než 10 národností, přitom postavených stanů jen kolem dvacítky. Podle smluveného plánu vyráží Roman se svým nepojízdným kolem o hodinu dříve na vlakovou zastávku v Trakai. Potkáváme ho až v městečku, je rozhořčen z toho, že poslední 3 km mu každý kolemjdoucí říká, že vlakáč je už jen 1 km. V Litvě je možno převážet kolo vlakem. Při Romanově dnešním i našem závěrečném vlakovém přesunu bylo kolo bráno jako příruční zavazadlo. Jízdenka z Trakai do Vilniusu, je to asi 30 km, přišla Romana na 2,80 lit (28 Kč) za osobu a 1,40 lit (14 Kč) za kolo. Vlakové spojení mezi těmito městy je poněkud chudé, tři vlaky za den. Přijíždíme na okraj Vilniusu, který je hlavním a s 580´000 obyvateli největším litevským městem. Bývá přirovnáván k Praze, má na 90 kostelů. Podle mého názoru je nádherný, ale krásy, rozmanitosti a hlavně stáří Prahy nedosahuje. Cesta předměstím Vilniusu zvyšuje adrenalin, protože se kličkuje ve velmi rušné městské dopravě. Ivka je z toho na mrtvici. Těší nás, že ulicemi projíždí hromadná doprava vybavená autobusy Karosa a škodováckými trolejbusy (i když občas historickými kousky). Podle ukazatelů poměrně snadno nacházíme vlakové nádraží, kde čekáme na Romana. Horuji pro to, abychom strávili noc ve Vilniusu, a nakonec vyhrávám. Uvažujeme o hostelu, na jeden levný přímo v centru nás upozornili včera krajané, za noc tam chtějí jen 18 lit (180 Kč), je však bohužel plně obsazen. V Informacích nám nabízejí jiný za 20 lit, 5km od centra. Nakonec vyhrává alternativa strávit noc částečně v nějakém podniku, částečně na nádraží. Kola ukládáme za 2 lit/kolo na noc do nádražní úschovny zavazadel. Vyrážíme na prohlídku Vilniusu. Z nádraží se vydáváme kolem kostelu Všech svatých, jenž není pohledně zrestaurován. Pokračujeme na náměstí Rotušés, které tvoří střed města (nachází se tady i turistické informace). V ústí náměstí je postavena městská koncertní hala. Nejkrásnějším kostelem se nám jevil ortodoxní Sv. Nikolas, situovaný na konci náměstí. Procházíme kolem sídla prezidenta a kolem Vilniuské univerzity, ke které náleží i knihovna a muzeum. Na Náměstí Katedrály se tyčí obrovitá stavba v antickém stylu s předsazenou věží nazvaná jednoduše Katedrála. Kolem Litevského národního muzea a Vysokého hradního muzea se dostáváme k cestičce vedoucí na Vilniuský hrad. Je obehnán zdí, ční nad městem a poskytuje krásný výhled na celé centrum. Samotný příliš z města vidět není, pohled na něj svou výškou zastiňují budovy stavěné většinou v barokním stylu. Expozice hradu stojí 4 lit, nejzajímavější je rozhled z hradní věže. Čekáme na hradebních zdech až do setmění, pozorujeme postupně se rozsvěcující město jak na dlani. Kousek dál je vrch bílých křížů. Rozhled je skutečně úchvatný. Litevská mládež se schází ve skupinkách kousek od nás. Balí trávu, popíjí pivko Utenos. Stačí ale, aby přijel jeden policista na motorce a rozchází se. Se setměním pokračujeme v procházce městem, přicházíme ke kostelu sv. Anny, postavenému v gotickém stylu. Brouzdáme uličkami Vilniusu, pozorujeme utichající městský život, kavárničky, čajovny, pouliční malíře, zahradní hospůdky, ambasády, ministerstva ... Zastavujeme se až v hospě s malou zahrádkou do ulice, v horním patře je snobácký bar, dole burácí diskotéka. Pivko je nejdražší, na jaké jsme zatím narazili, 5Lit (50Kč), stejně drahá je i Coca-Cola. A zatímco Mário trucuje venku na dešti, Ivka cucá vodu v hospůdce, s Ondrou a Romanem paříme na diskotéce na 5 let staré hity. Ve tři bohužel zavírají, proto se vydáváme strávit zbytek noci na hlavním nádraží.

Litva 2002 XIII. den (46 km, 19,9 km/h, )

(vlakem z Vilniusu do Kalvarije) - Sabalivas - Suwalki - (vlakem do Katowic)

Mnoho jsme toho na hlavním nádraží ve Vilniusu nepospali. Místních padesát sedaček je na noc plně obsazeno. Za úsvitu přichází policie a obuškem vyhazuje několik bezdomovců. Ráno se setkáváme s Čechy, kteří míří domů z cesty po Finsku a Rusku, kde shlédli Petrohrad. Kupujeme lístky na cestu domů, z Vilniusu do Kalvarie (obce vzdálené 20 km do polských hranic), což je asi 250 km od nás daleko. Třetí třída nás přišla na 15,70 lit (157 Kč) za osobu a 8 lit (80 Kč) za kolo. Roman jel vlakem o 50km dál, do polských Suwalek, za přepravu kola vlakem přes hranice zaplatil velkou přirážku, celkem 62 lit (620 Kč). Překvapilo nás, že paní u přepážky nebyla schopna uvažovat o přestupech. Spojení vyhledávala v knižním jízdním řádu. Nastupujeme do litevského vlaku. Dveře každého vagonu má na starost jiná průvodčí, v každém vagonu tedy hnízdí za jízdy dvě. Při vstupu do vlaku kontrolují lístky. Při odjezdu se všechny vykloní s praporky v rukách, připomínají tím nejvíce mažoretky. Kola jsou brána jako příruční zavazadla, rozdělili jsme je mezi první a poslední uličku. Sedadla jsou obdobná těm z našich osobáků, jen orientována na každé straně opačným směrem, navíc jsou sklápěcí, což zajišťuje těžká kovová konstrukce. V Kalvarii vystupujeme bez Romana z vlaku. Jen co nasadíme na kola brašny a rozjedeme se, strhne se obrovský vítr. Žene do výšky kusy větví, strhává část střechy z protějšího domu. Začíná silná bouřka, přečkáváme ji kryti stěnou nádraží. Jakmile se bouře zklidní, vyrážíme za občasného deště přes Kalvarii směrem k hranicím s Polskem. Na litevské straně hraničního přechodu klasicky všechny předbíháme. Celnička se zde na nás netváří vůbec přívětivě, ale po porovnání našich pasů s údaji v databázi nás okamžitě propouští a na naše rozverné "ačiu", děkuji, neodpovídá. Potkáváme opět krajany, kteří autem absolvovali stejnou trasu jako my na kolech, navíc viděli Rigu. Ukecaný chlápek vykládá, jak po pěti Utenosech zkoušel řídit auto po prašné cestě. Na polské straně čekáme snad půl hodiny na odbavení kamionů, které jsou v tuto dobu před auty upřednostňovány. Ondra si chce zkrátit chvíli hlazením psa, cvičeného pro hledání drog, naštěstí ale od svého plánu nakonec upouští. Spouští se bouře, jakou jsme v Litvě ještě nezažili. Blesky srší všude okolo nás. Voda nám protéká botami. Cesty jsou plné spadlých větví a stromů, sežehlých blesky. Jeden praští snad 10 m od nás, úlekem zastavujeme. Na nádraží v Suwalkách nás vítá suchý Roman. Na hranici musel přestupovat do jiného vlaku z důvodu různé rozchodnosti litevských a polských kolejí. Odevšad z nás teče voda, převlékáme se do suchého oblečení. Lístky zajišťuji až ve vlaku, protože nádraží je bez proudu. Uleháme v kupéčku do spacáků, vše důležité je ve spacáku se mnou, to pro jistotu.

Litva 2002 XIV. den (3 km, 14 km/h, )

(vlakem z Katowic do Cieszyna) - Český Těšín - (autem do Havířova)

Cieszyn (Polský Těšín)

Český těšín

Probouzíme se ve vlaku do Katowic. Bez problémů získáváme naše kola ze zavazadlového vozu. Na místním nádraží utrácíme poslední zloté, volné tři hodiny využívám k dopisování deníku. Nastupujeme na vlak do Cieszyna, kola jsou přepravována v uličkách jako osobní zavazadla. V tomto polském hraničním městečku na mě čeká milé uvítání v podobě mé dívky a rodičů. Ti převážejí Romanovo torzo kola přes hranici do Českého Těšína, zatímco já urážím s bandou poslední kilometry výpravy na českou stranu. Závěrečné foto před nádražím, vlak do Brna odjíždí až za dlouho. Mário si mákne navíc 70 km do Holíče na Slovensku.
A resumé? Poznali jsme zemi v mnoha ohledech podobnou té naší. Není bohatá, ani o moc chudší než Česká republika. Lidé, které jsme potkali, se nám snažili bez výjimky vyjít vždy vstříc. Z celé země na mě nejvíc zapůsobil národní park Neringa na Kuršské kose, nádherný byl i Vilnius. Nelituji ale žádné chvíle strávené v Litvě. I projížďka venkovem nám řekla mnoho o této, námi často neprávem podceňované zemi. Počasí nebylo dokonalé. Cestou na severozápad jsme prolamovali silný vítr, zbytek trasy se potýkali s deštěm a v závěrečné etapě i bouří. Ne všichni a ne vždy nesli toto příkoří počasí s humorem. Vždycky jsme se ale dokázali stmelit a dotáhnout naše putování do konce. Vzpomínek a zážitků je mnoho, většinu z nich vyčtete z těchto řádků. A pokud si řeknete: "Safra, v té zemi nebude tak blbě", není nic jednoduššího než do Litvy dojet vlakem, na kole, autem, letadlem či autobusem s nějakou naší cestovní kanceláří. Protože to nejcennější, co můžete získat, je váš vlastní názor. A o to vlastně šlo celou dobu nám.