)| Cykloputování Litvou - část IV. | 29.11.2002, Ubík Standa ml., Cestopisy |
Litva 2002 VI. den (69 km, 21.7 km/h, )
Nida - Juodkrante - Kalipèda
|
Privát v Nidě |
Nakupujeme pohledy u místního stánku za 1,30 lit (13 Kč), známka domů přijde na 1lit (10 Kč). Ve čtvrtek z litevské pošty v Nidě posláno, v pondělí doručeno. Kdyby tak fungovala všechna korespondence z ciziny...
Ondra, Roman a Mário vyrážejí omrknout nedalekou rusko-litevskou hranici, která je položena v polovině Kuršské kosy. Z dálky to vypadá jako obyčejná celnice, chtějí ale vidět více, proto přejíždějí závoru. Ještě tak vidět ruskou vlajku, žadoní Ondra. Náhle se před nimi zjevuje usměvavý celník a dává se do debaty v angličtině, více měně o počasí. Nakonec se optá, zda mladíci míří do Ruska. A oni na to: "ne, my nemáme víza". Úsměv na celníkových rtech zkamení. "Show me your passports!", zahřmí a vyjevený Ondra s vyjeveným Romanem už sledují, jak celník mizí s jejich pasy uvnitř budovy. Minuty se táhnou. Naši hrdinové uvažují, co bude s nimi dál. Zanedlouho se ale náš, již vážný celník, vrací s ověřenými pasy a řka: "You can go back", je vykazuje z celního prostoru. Již všichni společně vyjíždíme na Litvu nečekaně prudký kopec, který ční nad Nidou. Na něm stojí monument, z vrcholu je krásný rozhled na největší písečnou dunu na litevské části Kosy, vidíme celou Nidu jak na dlani: nově stavěný kostelík, maják, domky, přímořskou pláž i rybářské loďky. Zbytek prádla, které se nám nepodařilo na privátě dosušit, připínáme klasicky za gumicuky na brašnách. Ve vyšší rychlosti, kterou se prokousáváme Kosou nazpět ke Klaipèdě, za námi prádlo působivě vlaje. Zastavujeme se až v Juodkrante, odkud vede procházková cesta lemovaná desítkami velkých dřevěných soch s humornou tematikou, na jejichž tvorbě se podílela stovka litevských řezbářů. Najdete zde lavičku, která Vás zbaví všech neduhů, nebo třeba čarodějnici, která Vám splní všechna přání. Na vyřezávaném trůnu Roman rozbaluje svačinu, díky čemuž je natáčen na video kolemjdoucím Litevcem. Ondra si konečně v Juodkrante kupuje rybu za 2 lity, po které jeho srdce prahne již od včerejška. Je bohužel velmi hubená a extrémně kostnatá. Za vytrvalého deště se z Juodkrante dostáváme až k místu, kde jsme včera poprvé spatřili moře. Blbou náladu ze špatného počasí se s Ondrou snažím ubít hlasitým zpěvem. Frčí Nohavica, Novák, Olympic, Elán i Luis Armstrong, jehož charakteristický hlas se snažíme napodobit (chvílemi to ale spíš připomíná astmatický záchvat). Stojíme na valu před pláží, loučíme se pohledem s Baltem. Silný vítr na nás plive vodu z rozbouřeného moře. Navíc se prudce rozprší, takže trávíme čas pod boudou (já se svým oblíbeným liháčem), cesta trajektem musí být o hodinu odložena. Po přepravě trajektem zpět do Klaipèdy zjišťujeme, že toto třetí největší litevské město má celkem pěkné centrum. Je zde řada rekonstruovaných a nových budov, městem protéká řeka, překlenutá zvedacími mosty. Nakupujeme v "T-marketu". Síť těchto supermarketů je rozlezlá po celé Litvě a každé větší město nějakým tím T-marketem disponuje. Městskou hromadnou dopravu v Klaipèdě zajišťují výhradně mikrobusy. Vyjíždíme z města směrem na Kretingu, nocujeme v lesíku nedaleko cesty. V lese jsou jezera a rašeliniště. Na měkké půdě skládáme hlavy do stanů a doufáme, že nás nějaká ta bažina přes noc nepohltí :o)  |
Vyhlídka u monumentu v Nidě |
Litva 2002 VII. den (82 km, 19.3 km/h, 
)
Klaipèda - Kretinga - Salantai - Platèliai - 2. břeh jezera Plateliu
|
Iva suší prádlo |
Cílem dnešního, odpočinkového, dne byl břeh jezera Plateliu v národním parku Žemaitijos. Vyjíždíme s větrem v zádech, díky čemuž míjíme Kretingu v rychlosti bez většího povšimnutí.
Zastavujeme se až v Salantai, kde marně hledáme samoobsluhu. Litevština je jedním z prapůvodních jazyků, který se za dlouhá staletí postupně vyvíjí. Z češtiny si litevština vypůjčila diakritické háčky. Řada slov je příbuzná českým pouze s tím, že se přidává "-as". Narazíte tedy na centras, autobusas, poštas, bankas apod. Není proto divu, že jsme v obchodech se slovy experimentovali. Například právě v Salantai jsem si řekl o "du klobasas" a Roman hned na to o "vienas jabkas" (pozn.: vienas=1, du=2). Těžko říct, zda jsme se alespoň někdy do toho správného slova trefili. Dominantou Salantai byl, na tak malé městečko, obrovský kostel se dvěma věžemi, vystavěný z červených cihel. Našli jsme jej otevřený, vevnitř ani živáček. Litevci jsou mnohem více nábožensky založení než Češi, proto se snad nebáli nechat kostel otevřený napospas zlodějům. V Litvě se navíc setkává vedle sebe křesťanství a pravoslavná víra či židé. Zaujal nás též mohutný podstavec u symbolického hřbitova padlých vojáků. Na podstavci stával v dobách minulých pravděpodobně ruský tank. Nyní jej ale zdobí nasprejovaný nápis "aš tave miliju", litevsky "miluji tě". Za městem nás poprvé zklamává moje nová mapa pobaltských republik, kde je vyznačena asfaltka, ovšem před námi se do dálky výsměšně táhne prašná cesta. Jedeme po ní však jen 9 km, navíc není tak hrbolatá jako její kolegyně z druhého dne putování. V Ginteliškè, kde nastupuje opět asfalt, omrkáváme dřevěný kostelík. Platèliai je pohledná vesnička s upravenými dřevěnými domky ve svém centru. Nachází se v ní i staré chráněné stromy. Platèliai náleží do národního parku Žemaitijos, který by nebyl vůbec zajímavý nebýt jezera Plateliu, jež do kraje borovicových lesů krásně zapadá. Jezer se v parku vyskytuje spousta, toto největší je obzvláště krásné díky ostrůvkům. Čiší z něj jakási pohoda. Legenda o něm říká, že si žádá jednou ročně oběť, aby nezamrzlo. Místa pro stanování v okolí jezera jsou vyznačena, je jich tak šest. Rozhodujeme se spát na východním pobřeží, kde jsme nejvíc obklopeni lesy. Kemp vypadá prostorně, není nijak oplocen, uvnitř jsou lavičky, místa pro táboráky, s jezerem souvisí písečná pláž. Mírně „jetá“ slečna s lahváčem v ruce nám oznamuje "in English", že tuto noc je kemp obsazen a celý zakoupen pro každoroční akci vojáků. Usazujeme se tedy na jeho samotném okraji. Místečko máme pěkné, s lavičkami vedle ohniště. Roman sbírá borůvky, já fotím jezero. Společně sbíráme dřevo na večerní táborák. Prostě idylka. Přichází k nám poměrně mladý pár, podle exhibicionistického chování patrně dvojice uvaděčů, a oznamuje nám, že v místě našich stanů bude taneční plocha pro doktorskou party. Svá slova doprovází poskakováním a pohyby těl. Bavím se s nimi já, nepustí ani člověka ke slovu, jak stále omílají, že máme vypadnout. Začínám pěnit, situaci zklidňuje Roman řka, že tedy odejdeme. Stany, tak jak jsou postaveny, přesouváme o kus dál do lesa. S Romanem a Ondrou vyrážíme "za kulturou" do vzdáleného baru, kde jsme již dnes jednou brali vodu. Dáváme si pivo značky Extra za 3 lit (30Kč). Kolem nás to žije, zpívají dva protagonisté, přitom hrají na elektrickou kytaru a klávesy. Začínají se slézat mladí z okolí a jde se na parket. Repertoárem jsou hity v litevštině i ruštině. Lehce mě to překvapuje při negativním vztahu Litevců k Rusům, pod jejichž nadvládou byli až do roku 1991. V pauze protínají ticho Litevci u sousedního stolu. Nedá nám to a, jakmile dopějí, zpívám s Romanem českou "Snad jsem to zavinil já" od Olympicu. Tímto jsme je očividně zaujali a zvou nás na parket. K tomu svolují chlapi hanbící se za svůj šusťákový oděv až po druhém alus (pivě). Seznamujeme se s mladými Litevkami, které nás mají nejdříve za Rusy. Polohu České republiky si nějak nedokáží uvědomit ... Večer zakončujeme na medicínské party pod širým nebem (skutečně v původním místě našich stanů), kvůli které Mário a Ivka nezamhouřili do našeho příchodu oka. Jejich minus, kdyby pili pivo jako my, spali by, jak zabití :o)
|
Jezero Plateliu    Odpolední stanování  
|
