)| Cykloputování Litvou 2002 | 22.10.2002, Ubík Standa ml., Cestopisy |
1. den (5 km, )
(autem z Havířova do Českého Těšína) - 
Cieszyn - (vlakem do Katowic)|
Český Těšín |
Nejčasněji začínal den Mário, který se musel brzy ráno vypravit na kole z vísky Holíč na československém pomezí do Brna. Tam se k němu připojila Ivka z Pohořelic a Brňáci, Roman s Ondrou. Společně sedli do rychlíku na Ostravu-Svinov, ve kterém se kola umístila v zavazadlovém voze. Odtud pokračovali osobákem do Českého Těšína, s koly jako příručními zavazadly. Tam jsme se všichni shledali a mohli pokračovat přes hranice do Polska k nejbližší vlakové zastávce v Cieszyně (Polském Těšíně). Přejet hranici s koly do jiné země než je Slovensko bohužel České dráhy neumožňují. Hranici přejíždíme bez problémů, nádraží mezi Těšíny jsou vzdálena asi 3 km. Jako jediný rozumím polsky (i když moje polština je směskou místního nářečí, češtiny i slovenštiny), proto jsem domluvil vlakovou přepravu. Lístek od jižní hranice až do severních Suwalek nás stál 56,20 zl (asi 480Kč). Polské dráhy neposkytují hromadnou slevu, ani ISIC nelze uplatnit. Cestu do Suwalek zprostředkovaly rychlíky s přestupem v Katowicích. Rychlík do Katowic neměl zavazadlový vůz, proto se rozdělujeme do uliček, bagáž je naházena kolem nebo hlídána jedním z nás v kupéčku. Obdivujeme, s jakou rychlostí se vlak pohybuje, fičí to skutečně pěkně. Ironií trochu je, že tento vlak vyjížděl ze Slovenska, přes Moravu do Českého Těšína a pak teprve do Polska. Do Ivy hučí jakýsi Polák, Iva mu bohužel (možná bohudík) příliš nerozumí. Čtyři volné hodiny v Katowicích trávíme zběžným shlédnutím okolí nádraží. Zastavujeme se před kostelem novogotickém stylu, postaveným roku 1870, se skromným interiérem. Přejíždíme k parku, kde Ondra obdivuje betonový památník tvořený velkou plochou se sloupem Na Informacích v Katowicích, které hlásaly komunikaci ve světových jazycích, sedí paní, která ovládá maximálně polštinu. Brňáci proto využívají kolemjdoucích k překladu z angličtiny do polštiny. Náš vlak do Suwalek jezdí jen jednou za den, a to pouze o prázdninách. Ještěže dneškem prázdniny začaly. Nařizujeme budík na Varšavu a uleháme k spánku. Centrální nádraží ve Varšavě vypadá jako rozlehlejší stanice metra. Dál po cestě vidíme z okénka "Stalinský" dům ve Varšavě, který byl věnován Polsku Ruskem, kde se v Moskvě nachází takových osm. Uleháme opět v kupéčkách do spacáků. Veselým zakončením dne bylo, když prostřed noci přišel průvodčí. Ondra, v předtuše zloděje, vyskočil ze spacáku, napřímil se ve svých 195 cm proti malému příchozímu a zoufalým hlasem zvolal: "Do you speak English?!". Průvodčí jen nechápavě pokrčil rameny a vzal si ode mě připravené lístky. |
2. den (91 km, 17.8 km/h,
)
(vlakem z Katowic do Suwalek) - 
Sabaliavas - Kalvarija - Vilkaviškis - Zalioji
|
Suwalki |
Vystupujeme ráno v Suwalkách z vlaku do počasí, které se jeví Ivče jako depresivní. Projíľdíme městem směrem k litevské
hranici. Na okraji stojí moderně postavený kostelík, reproduktory se z něj na dálku line nedělní kázání. Předjíždíme dvacetikilometrovou frontu kamionů. Jeden nudící se řidič zdraví mohutným klaksonem, takže Roman málem padá z kola. Kamiony patří většinou místním zemím, často narážíme ale i na slovenský, český potkáváme výjimečně. Předjíždíme zato pěšího turistu z Čech, který se po této hlavní silnici ubírá s těžkým batohem na zádech.
Litevský celník má kukuč prima chlapa, testujeme na něm naší chudou litevskou slovní zásobu: labas rytas (dobrý den), prašom (prosím), ačiu (děkuji), viso gero (nashledanou). Bez problémů se dostáváme na litevskou stranu, kde v blízké směnárně nacházíme dokonce české koruny. Jejich kurz oproti 1 litu (menší jednotkou je centai) stojí na částce 10 Kč až 12 Kč. Hodnota litu je poměrem stanovena pevně k dolaru. Nákup litů přes euro se pro nás ale ukázal výhodnější, dostáváme 3,44 lit za 1 euro. Svižným tempem pokračujeme až do prvního městečka za hranicí, Kalvárie. Odtud poprvé zkoušíme, pro Litvu typickou, prašnou cestu. Prašné cesty se v Litvě tváří jako běžné komunikace: mají svá čísla a dopravní značky. Povrchem je hlína a štěrk. Musíte mít oči na stopkách, abyste vyhledávali místa bez štěrku. Ta jsou navíc často zvlněna, takže kolo na nich poskakuje. Nicméně auta projíždějí po nich rychle a lehce vás zahalí do oblaku prachu. Zrodivší se dešťové přeháňky přečkáváme v různých úkrytech: opuštěný dům, zastávka, opuštěná škola. Přestát déšť v Litvě na zastávce není vůbec snadné, protože naprostá většina z nich sestává pouze z odstavného pruhu, lavičky a koše na smetí. Tento obrázek lze vidět po celé Litvě. Smůla, že první Litevec, se kterým bychom chtěli pokecat, je patrně introvertní zemědělec (asi 60 procent Litevců pracuje v zemědělství). Na prašné cestě pokropené deštěm se sice nepráší, zato blátíčko způsobuje smýkání zadních kol zatížených brašnami. V době našeho pobytu jsme byli vystaveni silnému západnímu větru, který šel směrem od moře do vnitrozemí. Snad je to tím, že v tak nížinaté zemi jako je Litva se nemá vítr o co zastavit. Vždyť nejvyšší vrchol v Litvě je pouze 293 m n.m. Cestou na sever nás prudký vítr chvílemi doslova shazuje z kol. Mírné slunko nám dovoluje uschnout. Ve Vilkaviškisu si slibujeme, že se už na prašnou cestu v Litvě nevydáme. K supermarketu nás ochotně přes půlku města dovede náhodný cyklista. Zná Brno, tvrdí, že jsme propásli 2 měsíce bez dešťů, které předcházely. Komunikace probíhá v ruštině. S angličtinou jsme v Litvě uspěli při rozhovorech s cizinci, na informačních centrech nebo u poloviny mladých lidí. Ruština zabrala vždy, němčina zřídka. Rusky uměl Ondra, učí se už dva roky, a teď byla jeho znalost k nezaplacení. S ochotným Litevcem prohodil, že "mít jeho kolo, jelo by se nám na těch hrozných cestách líp". "Vy chcete moje kolo?", opáčil zmateně náš přítel. Následovalo trapné vysvětlování. |
| |
