Šestý ročník úspěšného maratonu horských kol ČS Manitou
Železné hory se opět uskutečnil ve znamení bláta a krásných
zážitků. Na jeho startu v Chrudimi se sešli závodníci, kteří si
přišli zazávodit, pobavit, ale i předvést své některé negativní
vlastnosti.
Určitě nejen dle mého názoru tento závod patří mezi ty
nejlepší co nám naše zem a pořadatelé nabízí. Přesto se na jeho
startu nesešlo "drtivé" množství bikerů, jak jsme zvyklí z Šela
marathonu, či Krále. Na druhou stranu to pro závoduchtivé bikery
přineslo jen samé kladné věci.
Tentokrát jsem si zkusil start z úplně zádních pozic. Až z
tak zadních, že za mnou byl jen kolega na skládačce ovšem
patřičně tuningované. Spatřit jsme tak mohli vidlici, bohužel ne
odpruženou, roz-koš, dále jednokolečko XTM a mnoho dalších
zdařilých věciček, které museli "odbourat" snad každého.
Po startu na nás čekalo překvapení v podobě schodů. Zatímco
přední závodníci to bez problémů zvládli bez zesednutí, zadní
pochopitelně volili chůzi a klus. Ovšem zadek zažil také dvě
vyjímky. Tou hlavní byl pochopitelně kolega, který vyměnil svého
fulla za zmiňovanou skládačku a střemhlav se vrhl za zpěvu
Richardovic Mullera písně "Po schodoch". Zdařilo se to bez chyby a
tak si to celé několikrát zopakoval. Bohužel jsem už nebyl
svědkem toho, kdy z ní za jízdy seskakoval a prováděl další
kousky, které diváce radostně přijímali. A to i tehdy, kdy nebohé
kolo zamířilo do jejich řad bez jezdce. Prostě a jasně se přijel
bavit a bavil i jiné. A o tom to je. Není to ale o zbytečném
vyvolávání problémů.
Předjíždět se dalo bez komplikací, každý si mohl jet svou
cestou a rychlostí. Nechápu tedy, co mysleli jistí dva bikeři z
Prahy, bohužel jsem nezahlédl startovní čísla, tím že předjeli
předem vytypovaného závodníka a prudce před ním zabrzdili. Poté
jen následoval smích, "že to málem nezvlád". /Škoda, že to
neučinili mě, mám totiž velké zdvihy :))/ Potom již v klidu jsme
mohli předjíždět a předjíždět.
A pochopitelně se také občerstvit na osmi občerstvovačkách.
Alespoň my vzadu. Přední linie zápasily o horské prémie. Ta první
byla hned v Nasavrkách.
Trať zde, uprostřed i nakonci byla bahnitá, ale co by to
bylo za maraton bez pořádného "ušpinění". Pravděpodobně si to ale
nemyslel můj bike a tak se nejprve defektovalo, nu a hned poté se
utrhlo číslo. Zkrátka bylo moc křehké, což zjistili i jiní
závodníci a tak posádky občerstvovacích stanic marně hledali
provázky a něco čím by šla udělat další dirka.
Pochválit musím hadici s vodou uprostřed 115km tratě a také
to, že tam byl olej na namazání řetězu. Bohužel mému asi moc
nesedl, je prostě zvylý na švýcarskou kvalitu a tak zastávkoval a
šest kilometrů před cílem se přetrhl. A to takovým způsobem, že
mi narval XTRko do drátů. Nebýt u toho svědci, nikdo by mi asi
nevěřil, co všechno může vzniknout.
Běh má ale také něco do sebe. Za skandování diváků jsem snad
co krok "udělal deset metrů".
Cíl. Pro mě v ideální čas. Běžet ještě chvíli, tretra se
stala neoddělitelnou součástí mé nohy. Na správném místě opět
nachystána vapka, ovšem s jedním neideálním závodníkem, který na
každého skandoval, zda-li mu tam ještě zůstala barva, či už meje
kov. Pak se dotázal jistého bikera, zda-li na Moravě nemají vodu?
Všichni co přežili 40km trasu, či 115 kilometrovou asi jen
špatně "vydýchávali" tohoto člověka. Nikdo mu ovšem neoponoval.
Humorné na tom je, že jeho čas umývání kola, byl více než
podprůměrný. Škoda, že česká vlastnost sledovat více druhé, než
sebe se projevuje i na takovýchto akcích.