Po příjezdu do Teplic na Metují, zaparkování našeho karavanu v městském parku, vyzvednutí startovního čísla a ostatních věcí se jdeme podívat na promítání dokumentu z loňského ročníku. Bohužel jdeme pozdě a zkoukneme pouze druhou půlku filmečku. Ale jsou tam ony pověstné sjezdy. Čertovy schody, Hvězda a to mi stačí. Vypadá to hrozně, ale o to tu jde. Pokořit to, co vypadá jako nepokořitelné. Hlavně tady asi půjde o to, překonat sám sebe. Jirka, kamarád co to jede už po třetí mi uděluje rady, kudy to ve sjezdech pustit a hlavně mi klade na srdce, že závod začíná až po 36 km, kdy se vracíme po malém okruhu zpět do Teplic nad Metují. Bohužel tuto radu jsem si k srdci nevzal a to mě zcela určitě stálo pár míst. Ráno v 6.30, kdy vylézáme z karavanu se teplota pohybuje kolem 6°c a před námi je jeden veliký problém, jak se obléknout. Naštěstí každou minutou se otepluje a když se na obloze objevuje pomeranč, je rozhodnuto. Volím krátké kalhoty, dres a navlékám návleky, které snad brzy půjdou dolů. Je odstartováno! Přestávám vnímat realitu a i rada Jirky o přepáleném začátku je ta tam. První stoupání po startu dlouhé asi 4 km má prý podle slov pořadatelů oddělit zrno od plev. Nevím kam se zařadit, ale v tuto chvíli si připadám jako ten z lepších. Jede se mi krásně, valím co to dá a spoustu borců předjíždím. Bohužel po hodině a půl je všechno jinak.

Menší okruh dlouhý 36 km nemá dle mého názoru s mtb maratonem nic společného. Terén takřka žádný. Jedu jak o život a do Teplic se přiřítím ve vynikajícím mezičase 1hodina a 30 minut. Jsem na sebe hrdý, rozdávám úsměvy a těším se na dalších 90km. Bohužel to byla ta lehčí část, kterou jsem silně přepálil. Ještě že jsem si koupil tepovku. Je to můj třetí přístroj a myslím, že už vím, jak a na co ho používat. Bohužel mi nedošlo, že prvních 90 minut s tepem pohybujícím se kolem 165 je moc rychlých. Dalších asi 20 km je jedno veliké trápení. Přemýšlím, proč tu jsem, co tu hledám, chce se mi brečet a umřít. Záda v jednom ohni, šílená bolest v kyčlích, křeče v levém lýtku a velice vážně přemýšlím o tom,že to odpískám. Aby toho ještě nebylo málo, v rozkroku začíná zakousávat vlk. To by byl konec bez debat. No zkuste jet na kole 5 hodin se smirkovým papírem mezi půlkama!!! Otřesná představa, při které se ježí chlupy i mně a že už jsem na kole hodně věcí zažil. Hypnotizuji computer a kontroluji jeho kabeláž. Mám totiž podezření ,že není funkční. Kilometry nějak nepřibývají . Potřebuji nějakou ,aspoň morální podporu a proto na klidném úseku lesní cesty telefonuji přítelkyni a žádám ji o pomoc. Říká mi, že na mě myslí od startu a je se mnou i když jen myšlenkami. Tak teď už to jede skoro samo. Bohužel jen skoro. Nohama za mě točit nikdo nebude a tak jde jen o to, najít někde v těle skryté rezervy a těžit z těch 99 000km co mám za 12 let na kole nalítáno.

Zajímavá místa, aneb jak na to (video)

Těžké výjezdy, které občas i tlačím (naštěstí nejsem sám), střídají brutální a nádherné sjezdy.BOHUŽEL NENÍ SÍLA SI JE VYCHUTNAT. Kotoučovka se po chvilce usilovného brždění přehřívá a takřka nebrzdí. I když páku tlačím k řidítkům tak ,že mě chytají křeče do prstů. Asi slyšela poučku mého kamaráda, že brzdy jsou nepřítelem rychlosti.V dalších částech závodu už brzdím předkem pouze přerušovaně a situace je hned lepší. Nevím jak se jmenují všechny ty krásné sjezdy a nechutné výjezdy a proto se tu o nich nebudu rozepisovat. Snad jen Čertovy schody jsem poznal podle počtu krvežíznivých diváků. Ty jsem ale na Jirkovu radu dal po levé straně bez jakéhokoliv zaváhání. Potlesk diváků zahřál u srdíčka a hned se jelo lépe. To bylo asi kolem 70-tého km.



Je vidět že tento maratón jezdí opravdu jen borci s dobrou technikou, protože bajkerů vedoucích kolo z kopce bylo opravdu pomálu. Občas bylo i blátíčko, ale to k tomu patří. Popravdě smekám před všemi, kdo tento maratón dojeli v některém z minulých deštivých ročníků. Připadá mi to nemožné. Kolem 80-tého kilometru se nachází na trati i parta vtipálků. V louži asi půl metru hluboké se chladí sud s pivem a nabízejí loka. Nikdo přede mnou si nedává a tak jsou hoši překvapeni, že si žádám nabízeného moku. Dostávám skoro plný půllitr, který do sebe s velikou chutí obracím. Nevěřícně kroutí hlavou a já pokračuji dál, na jejich radu prostředkem louže. Byla tak hluboká ,že jsem si do ní levou nohu schoval až po kotník. Navečer mi Jirka říkal, že ty borci( říkal tedy hovada), tam jsou každý rok a ta veliká louže je neškodný potůček, který před závodem vždy přehradí a pak se kochají pohledem na unavené bikery máchající se ve vodě. No, lidé jsou různí. V cíli jsem zaslechl, že jeden borec byl na trati dokonce inzultován kolemjdoucím a ošetřen záchrankou, ale ani to mu nezabránilo v pokračování závodu. Co dodat?? Byl jsem také svědkem nádherného pádu v jediném místě, kde jsem zabloudil. No byli jsme asi tři a trať jsme si prý zkrátili o pár metrů. Ale byl tam i jeden pěkný a velice technický sjezd. Borec co jel přede mnou ve značně vyjeté stopě po jehličí, na kraji asi dvoumetrového svahu v lese najednou krásným skokem přes řidítka opustil svůj stroj a dám krk za to, že v národním rekordu ve trojskoku se zastavil helmou o skálu na hraně asi 10metrového srázu. Diváci zahučeli,ale když se zvedl a nesedl na kolo, všem se ulevilo. Nevypadalo to moc hezky. Tady asi nebude platit heslo, které vyznává naše banda na kole a to, že kdo nepadá, jako by nejezdil. Další chybou, kterou jsem udělal, bylo nahuštění pneumatik na maximum, abych zabránil proražení. Defekt nebyl, ale každý kamínek a kořen se dokonale přenášel do mých bolavých zad. Mimochodem, defektu jsem viděl mnoho. Jeden po pár set metrech, další vzápětí a byla to rána. Myslel jsem, že na nás pořádají lov zelení mužíčkové. Když jsem jel kolem toho borce, vyndával z pláště duši, která měla na boku asi deseticentimetrovou trhlinu. Ten asi nevěděl, kdy u kompresoru skončit. I pár utržených přehazovaček jsem zahlédl plápolat na řetězech. Jirka říkal, že viděl borce, který dokázal kolo zbavit ráfku a zůstala jen nába s dráty. Nevím jak to dokázal, asi chtěl přepílit klacek co se připlet do kola. Ubývají už síly a sjezdy jedu na jistotu, i když mi to občas nedá a nějakou tu hranu na skok najdu. Při jednom usilovném brždění mi povolují ruce a já jdu na hubu, naštěstí jsem to nějakým zázrakem ustál. To se mi ale stává kolikrát. Prostě síly docházejí a přede mnou obávaný sjezd z Hvězdy. Okolo desítky diváků, já cítím mravenčení v zádech a jdu do toho. Jirka říkal vlevo, ale ruce nějak neposlouchají příkazy mozku a kolo se stejně sune jinam. Nakonec ho vlevo dostávám a asi v jedné třetině sjezdu nevím kudy kam a kolo se i se mnou kácí do boku a já se asi metr sunu po zadku směrem dolů. Ale i neúspěch je odměněn potleskem. Asi za to, že jsem to alespoň zkusil. Je problém to i sejít a abych řekl pravdu, nevím kudy bych to jel. Je to uklouzané, mokré a únava už dělá své. Do cíle ještě 25 km a dalo by se říci, že už jsem v pohodě. Až na ty záda. Tisíce jehliček zabodávajících se kolem kříže dělá své.



A po jednom sjezdu mám ruce tak unavené, že nemůžu palcem zařadit na nižší převod. Musím si pomoct druhou rukou. Už jen pár kopečků a jsem v cíli. Posledních 20 km jedeme tři a občas i slovo prohodíme. Na všech je vidět, že toho mají dost. Ostatně ti nejlepší už jsou dávno převlečení a po jídle. Poslední kopec se chystám vyjít pěšky, ale rodinka sedící v borůvčí ve mně mobilizuje poslední zbytky sil. Nedávám na sobě znát únavu a na převod malá, velká se pomalu sunu nahoru. Jeden z borců hlásí, že do kopce už to je jen po silnici a z kopce jen s malou terénní vložkou. Odpojuji se tedy a poslední 4 kilometry jedu na krev. Zařazuji opačný převod než do kopce, brutálních 44/11 a dupu co to dá. Na krev a kyslíkový dluh. Do cíle se řítím 40km rychlostí, slyším i potlesk a slzička v oku mém se zaleskla. Co říci dál k závodu?? Předně to, že jet to na pevném kole je opravdu devastace vlastního těla a že při tak dlouhém závodu je potřeba si lépe rozložit síly. Je to trať, kde si v terénu nelze odpočinout. Snad jen na silnici a té moc nebylo. Na občerstvovačkách bohatý a při maratónech tradiční sortiment.Voda, kola, iontový nápoj, banány, melouny, sušené ovoce, koblihy, šátečky, salám, tvrdý sýr, polévky, no prostě každý si musel vybrat. Dokonce i Pito bylo. Že by kvůli novému zákonu pivo bez alkoholu?? 123 kilometrů a 3350 metrů převýšení jsem zdolal za 7 hodin 36 minut a 44 vteřin při průměrné rychlosti 16,2 kilometrů v hodině, průměrném tepu 147 úderů v minutě a spálil jsem 5850 kcal.



To stačilo na celkové 149 místo z 541 startujících a 52 místo z 231 startujících v kategorii 30 až 39 let. Počty o startujících jsou asi nepřesné, protože jich bylo přihlášeno asi o 200 více. Někdo nepřijel, někdo závod nedokončil, ale do cíle se jich dostalo opravdu 541 Před každým kdo dokončí tento závod je třeba vyseknout poklonu. Po letošní 3 měsíční pauze, kdy se takřka schylovalo k operaci kolene je to každopádně úspěch. Možná kdybych nepřepálil začátek…….. Poučení pro příště.

Pepa Mamut