Je čtvrtek a pořád mi hlavou běhá onen název. Po přečtení několika článků a názorů, je rozhodnuto. Jede se do Jeseníků. Nakonec tam jsme ještě nezávodili a příroda je tu fantastická. Ihned obvolávám mé okolí a sonduji kdo by jel se mnou. Bohužel, všichni mají už program. Od silničních závodu, lenošení po nutný podzimní sběr brambor a jiných darů matičky země. Poslední telefonát směřuje do rodinného kruhu. Táta ani na minutku nezaváhal. "Jasně jedu, v kolik vyrážíme?". Jo taková pánská jízda otce se synem, to je světová záležitost a nic to nenahradí.

Vyrážíme časně ráno. Start je sice až o jedenácte, ale prezentace končí v deset hodin a není zrovna úplně nejlepší dorazit deset minut před jejím koncem. Cesta je plynulá a klidná. Trochu jí narušují nutné zastávky na jídlo a no jak to napsat…, prostě odlehčení, více známo pod označením "starťák". Trochu mě překvapuje, že nepotkáváme nějaké ty našince? Hlavou mi prolétá mé týdenní tápání. Je to jasné jako facka. Je přeci jenom dost závodů i v Čechách. Sluníčko svítí a je zřejmé, že bude teplo (a bylo). Průjezd vyhlášenou lázeňskou oblastí nás uklidňuje, že pokud se cokoliv stane, tady nás určitě dají dohromady. Musím říct, že ač cesta trvala cca tři hoďky, vůbec nejsme unavení.

V kempu, sportovně rekreačním areálu Bohema Zlaté Hory, místa konání a celkového zázemí, vše žije přípravami. Parkujeme a jdeme na prezentaci. Procházíme kolem chatek a je mi najednou jasné, proč silnice zely prázdnotou a také můj částečný omyl. Moji krajané neponechali nic náhodě a pěkně si tu schrupli. Vyplňuji přihlášku, odlehčuji peněžence a jdeme obhlédnout okolí. Zbývají dvě hodiny, takže není potřeba spěchat.

Všude se válí kola. Někdo přezouvá, někdo ladí, ale většina se pomalu obléká a klábosí se soupeři a kamarády. Upevňuji numero a jdu se trochu rozjet. Dle dresů usuzuji, že se převážně bude jednat o moravské zápolení. Dokonce ani elita nepřijela, což je ale snadno vysvětlitelná záhada, jelikož byl ve stejném termínu Český pohár XC. Zhruba dvacet minut před startem, hltáme informace o trati a jejich úskalích. Místo a prostor u startu je doslova našlapaný. Je tu něco kolem 300 účastníků.

Nervozita stoupá a čeká se jen na výstřel. A je to tu. Startovní pole vyrazilo zápolit s tratí. První část je pořád do kopce. Bojuje se už od začátku. To že je tento úsek dlouhý 4 km, nikomu nevadí. Skupinky se začínají tvořit už asi od jeho poloviny. Dostáváme se na vrstevnici a občas se i svezem. Na odpočinek ale není čas. Jedu teď se dvěma dalšími a snažím se s nimi domluvit na spolupráci. Možná mluvím Svahilsky, protože nikdo nereaguje. Naopak. Dojíždíme skupinku před námi. Situace je ale stejná. Na můj vkus se začalo taktizovat přiliž brzy a hned se to také ukazuje. Jeden z nás ujíždí a daří se mu vytvořit asi 20 m náskok. Snažím se ho dojet, ale marně. Najednou jsem sám a jen závistivě koukám na onoho borce přede mnou, jak se úspěšně chytá dvou bikerů a frčí za doprovodu perfektní spolupráce k druhé občerstvovačce. Otáčím se a zjišťuji, že můj pokus o chycení nikoho nezajímá. Ba ani s mým odjezdem si hlavu nelámou. Zbytek závodu jedu více méně osamocen. Díky super značení a velkého množství pomocníku, to není problém.

Druhá polovina je plná nástrah, hlavně co se sjezdů týče. Konkrétně je tady super trialový technický úsek. Vaše pozadí je, při jeho zdolávání, víceméně za sedlem a o těsný kontakt s pláštěm také není nouze. Oči se mi plazí centimetr po centimetru po hadovité cestě plné kořenů, přírodních schodů a stromů. Trochu to připomíná jízdu zručnosti za mých školních let. Kdyby nešlo o závod, dal bych si to určitě ještě jednou. Většina závodu vede po lesních cestách, trochu po lukách a jen lehce po asfaltu. Tomu odpovídá i povrch tratě. Je pevný, občas s kameny, kořeny a štěrkem. Ač jsem si myslel, a počasí tomu napovídalo, že se dnes nebude konat brodění, či tolik oblíbené průjezdy kalužemi, mýlil jsem se. Když se na lesní cestě přede mnou objevila nádherná kaluž, která se táhla od kraje ke kraji a byla dlouhá asi 5 metrů, už nebyl čas na úhybný manévr. S výrazem odsouzence vedoucího na popravu, se snažím svýma vykulenýma očima odhadnout, její hloubku a obsah. Díky rychlosti se, po asi 30 cm zanoření, dostávám na druhou stranu a letmým pohledem na mé tělo a bike, dělám rozbor oné stoky. Turisti, které jsem následně potkal, jen nevěřícně kroutí hlavou. "Kde se za tak krásného dne vzal tenhle žabí muž!"



Tachometr ukazuje číslo 52. Postupně míjím poslední kontrolu a krásné pomocnice, které mě obdařují navigací, úsměvem a posledními informacemi o zbývající vzdálenosti. Za doprovodu myšlenek na blížící se cíl a zasloužený odpočinek, se vydávám do posledního boje s nástrahami lesa. I tady ale platí, že nejvíce nehod se stává těsně před koncem cesty. Koncentrace je ty-tam a než jsem se nadál, tělo se válí na zemí. Rychle zvedám oře a zjišťuji vznikle škody. Páčka brzdy trčí směrem vpřed jako anténa. Naštěstí se jedná o zádní a navíc páska je za rohem. Naskakuji a dupu co se dá. "Cíl". No sláva. Dostávám pití a koláčky, opět od pěkných usměvavých děvčat.

Po vyjetí je čas na očistu těla. Pořadatel mi ochotně sděluje místo této potřeby. Vcházím do útrob chatky, kde se má nacházet. Při pohledu na více než 10 sprch, a to jen ze třetiny obsazených, si zbývá jen postesknout při pomyšlení na jiné akce, kde se koupete v potocích. Čistý a téměř vypadající jako člověk, jdu doplnit vydanou energii. V Restauraci, místa gáblíku, to vypadá, že je plno. Bez velkých problémů však usedáme a během pár vteřin je tu opět příjemná obsluha a za několik okamžiků i super jídlo v podobě kuřecího stehna, brambor a zeleniny. Tak to je poslední hvězdička pro pořadatele. Spokojen a s plným bachorem odcházím na vyhlášeni. Vše je dobře načasováno. V první fázi patří stupně vítězů těm nejmladším nadějím. Následují junioři a nakonec jdou dospělí. Tombola je jako bonbónek na závěr. Cesta domů je dlouhá a proto musíme vynechat následnou večerní párty. Škoda. Odjíždíme spokojeni plni skvělých zážitků.

Dle mne, ale jistě budou souhlasit i ostatní účastníci, to byla jedna z nejlepších akcí téhle sezóny. A to se jednalo teprve o druhý ročník! Je vidět, že místní pořadatelé jsou opravdový nadšenci se smyslem pro detail. Poučili se z chyb jiných závodů, a to pak přispělo k plné spokojenosti těch, kteří nelenili a dorazili. A mé známé bodové hodnocení 1 - 5? Jasná jednička s hvězdičkou. Touto cestou chci pořadatelům pogratulovat a poděkovat. "Byli jste skvělí, díky!"