Předpovědi počasí nám v pátek slibují relativně poklidný závod. Na Pustevnách hlásí metr sněhu a příznivou teplotu. Rychlosti větru si nevšímáme a natěšení jdeme spát. Někteří ani nadšením nemohou usnout a ve chvíli, kdy budík oznamuje časné ráno, jsou ve fázi krásného bajkového snění. V sedm ráno posuzujeme rychlost větru jako poněkud větší a házíme si do tašek s oblečením další a další kusy výbavy. Cesta plnou dodávkou ze Zlína ubíhá dobře. Cesty jsou prohrnuté a velmi vydatně prosolené. Chudák příroda.

Po příjezdu pod lanovku na Pustevny parkujeme a oblíkáme si naprosto všechno co je po ruce. Větřík se pomalu mění ve vichr a nám nezbývá nic jiného než si vzít bajka a přes rozježděný sníh na cestě se dostat k lanovce. Pod ní již čeká určitě přes sto nedočkavých lyžařů, mezi nimiž se sem tam objevil bajk. Hodinové čekání se odměnilo mrazivou jízdou a úplně zmrzlí sesedáme ze sedaček.

Na Pustevnách to o půl dvanácté pěkně žilo a tisíce lidí se pohybovali všemi směry. V hlavním stanu pořadatelů probíhala registrace závodníků a již pouhým okem bylo zřejmé, že se startovní pole oproti minulému ročníku opět rozrostlo. Na startu se nás sešlo přes padesát. Cestou na start jsme si prošli místa, kudy se jelo minulý rok a doufali, že "to" tudy letos taky povede - bylo přichystáno několik zajímavých překážek. O nich se raděj zmíním ale až v části po startu. Start, který se měl konat o půl jedné - alespoň takové byly chaotické informace od pořadatelů - se konal o něco málo později. Bohužel ne všichni viděli kudy trať vede a proto jsme se rozhodli jet podle toho, kudy povede dav diváků - naštěstí jediný neomylný ukazatel směru. Startovalo se po jedné minutě, proto někteří startující ještě stihli vykouřit brko - přípravy jsou různé.

Start. Rychlý sprint, během kterého se bořily kola do sněhu. Kdo to do té doby jenom tušil, byl hned ujištěn, že v pláštích to dnes nebude. První překážka byla letos až několik desítek metrů po startu. Jednalo se o asi metr velký skok. Ten ale díky nedostatečné úpravě byl po několika projetích zmenšen. Po tomto následovalo kličkování přes neukázněné diváky, kteří se motali po trati - na startu nám oznámili, že vyhrává ten, který doveze víc diváků - museli jsme se snažit je pokud možno objet a nezabít.

Po tomto kličkování následovala série dvou zatáček v hlubokém rozježděném sněhu. Další překážka, obklopená velkou skupinou diváků patřila k divácky nejatraktivnějším - tzv.dvoják. Rozježděný odraz pokračoval ve velmi měkkou prohlubeň a dopad, který byl již tvrdší. Mnoho jezdců na tomto přerušilo svou pouť do cíle. Někteří udělali salto, někteří se zabořili hlavou do dopadu a ten zbytek překonal sníh vlastní kreativitou. Třetí překážka byl opět rozježděný skok a pak již nic nebránilo jezdcům k dojezdu do vytouženého cíle. Ten byl pro diváky zpestřen posledním skokem - tvrdým, upraveným, takovým, který si skočil prakticky každý. Dopady byly různé - od zapletení se do kola, po krásný let.

Na vyhlašování výsledků jsme již nečekali a raději jsme se vydali na cestu zpět na parkoviště. Kličkování mezi lyžaři, které jsme předjížděli občas až dvojnásobnou rychlostí bylo zábavné a jako nácvik techniky nesmírně drahocenné. Někteří z nás již po několikáté udělali salto. Divácky ohodnoceno potleskem již však nebylo.

Po rychlém naházení bajků do kufru jsme ještě museli vytlačit auto z parkoviště a ačkoli nám po té přes cestu přeběhla černá kočka, nic závažného a ani zajímavého se již nestalo. Proto lze naši účast na Pustevenských Sněhovánkých 2004 považovat za úspěšnou - přežili jsme!