Už pátek nevěstil nic dobrého. Ochladilo se a dostavil se i déšť. Pořád jsem ve skrytu duše doufal, že se to ráno zlepší. Ale naděje byly plané. Již cesta autem z Ostravy do Zlatých Hor nebyla moc příjemná, déšť a mlhy nutily k opatrnosti. Start maratónu byl o půl desáté a světe div se, ani nepršelo. Obloha však byla zatažena a na okolních kopcích ležela mlha. Po startu začala cesta asi 4 kilometry stoupat. Alespoň jsem se zahřál. Před startem jsem řešil dilema, co na sebe. Nakonec jsem zůstal u kraťas a dresu s krátkým rukávem. Do kapes jsem však ještě nacpal vestu a cyklistickou bundičku. Později jsem byl rád, že jsem tak učinil.
Trasa závodu byla pěkná a vedla většinou po zpevněných cestách a byla dostatečně široká, aby se netvořily žádné špunty. Okolní příroda je nádherná, bohužel během závodu nebylo moc vidět. Stačilo, když vám někdo odskočil na víc jak 50 metrů a zmizel v mlze. Značení i zajištění pořadatelskou službou bylo dobré a i přes místy hustou mlhu jsem nikde nesjel z cesty. S přibývajícím časem sílil i déšť, který se pomalu ale jistě měnil z drobného mžení na místy regulérní liják. Přívaly vody změnily povrch trati v rozvodněné potoky. Asi na 25. km jsem zjistil, že mi řetěz na velké placce nějak drhne o vodítko přesmykače. Zřejmě odlétlý kámen mi vodítko trochu vyhnul. Bylo potřeba zastavit a trošku jej narovnat. Zastávky jsem využil i k tomu, abych se přioblékl. Byl jsem již kompletně promočený a tělo odmítalo vytvářet dostatečné množství tepla. Nejdrsnější část maratónu nastala v okolí rozhledny na Zlatém chlumu. Stoupání na vrchol vedlo po lesní cestičce, na které se utvořily obrovské kaluže. Mnohé z nich svými rozměry připomínaly menší jezírka a ani hloubka nebyla zrovna zanedbatelná. Občas se mi podařilo vjet do kaluže, kde se náboje kol ztrácely ve vodě. Někteří méně šťastní se v kalužích po pádu vykoupali celí. Po dojezdu ke kamenné rozhledně následoval sjezd, na jehož nebezpečnost upozorňovali pořadatelé již na startu. Prudce klesající lesní pěšina, plná zákrut, bláta, kořenů a velkých mokrých kamenů byla opravdu jen pro ty nejodvážnější. Já žádný veliký sjezdař nejsem, a tak jsem se skupinou stejně uvažujících tento nebezpečný úsek seběhl raději po svých.
Poslední fáze závodu vedla po relativně jednoduché a nenáročné cestě. Bohužel bláto a voda se mi postaraly o adrenalinový konec. Při jednom ze sjezdů jsem zjistil, že brzdové páky při snaze přibrzdit držím nezvykle blízko řídítek. Blátíčko se ve formě dokonalé brusné pasty přičinilo o zrušení mých brzdových špalků. Místy jsem měl pocit, že brzdím víc očima než brzdama. Do cíle jsem dorazil dokonale promočený, zablácený a v čase, který by odpovídal mnohem delší trati než bylo ujetých 58 km. Následovala první očista kola a pak i teplá sprcha u známých na pokoji. Maratón jsem zakončil doma několika hodinovým čištěním, rozborkou a sborkou kola. Bláto se dostalo téměř všude.
Dokončilo pouze 181 jezdců. V elitní kategorii vyhrál závodník teamu MTB Česká spořitelna Stanislav Hejduk. Jak se ale říká, v sobotu zvítězil každý, kdo závod dojel a dokázal překonat všechny nástrahy, které mu trať a hlavně počasí připravily. Bylo to sice náročné, ale na horském kole se přeci nejezdí jen v příjemném terénu za pěkného počasí. Takže za rok Zlaté Hory ahoj!
|