Jeden z mála maratónů v Česku v zimě, kterého se lze zúčastnit, jsem si nemohl nechat ujít a přihlásil se docela dlouho před datem 7.2.2004, kdy se měl maratón konat. Ani změna počasí by mě ale nedokázala odradit - pořadatel den před startem hlásil led na 10% trati a doporučil blatníky. Sníh prý stále odtával a na cestách se tvořily potůčky. Chcete vědět jaká byla skutečnost?

V sobotu ráno, hodinu před startem se ve Vsetíně začaly hromadit skupinky bajkerů nedaleko hotelu Vsacan. Počasí vypadalo vlídně, teplota byla na únor velmi vysoká, asi 8°C a prezentace probíhala bez problémů. Nakonec se pod čísly vyzbrojených bajkerů sešlo asi 30 bajků, což asi nevyplnilo představy pořadatelů, ale minimálně 3 bajkerky bojující s přírodou potěšily.

Start přesně v 11 dopoledne a pod vedením Městské policie v autě jsme měli cestu volnou až do terénu. Tam jsme ihned najeli na stoupání a bajk se stal přítěží. Sníh bránil v jakémkoli i pomalém postupu v sedle, a proto jeden každý bajker v cyklokrosovém stylu tlačil či běžel. Na asi čtvrtém kilometru se výšlap láme ve sjezd a ačkoli vede stále v silné rozbředlé vrstvě sněhu, jede se v sedle bajku. V tuto chvíli již tretry suché nejsou a ponožky taky ne. Jede se dál. Sníh mizí a nastává výjezd na asfaltu a po chvíli na šotolině. A zde se začíná projevovat technická zdatnost. Šotolina totiž přešla v cestu, jejíž podklad sice není vůbec zřetelný, ale led, který ji pokrývá nám o sobě dává neustále vědět. Startovní pole již dávno není pohromadě a v mém okolí se objevují neustále pouze tři bajkeři. Stále se jede do kopce. Na tachometru září sedmý kilometr a konec stoupání je naštěstí na dohled. Led ale nemizí. Jeho tlustou vrstvu prolíná množství menších či větších říček, kterými jedinými se dá jet. Konec tohoto stoupání se hlavně vyznačuje začínajícím deštěm. Nasazuji si bajkovou pláštěnku a pokračuji. Déšť po pár minutách ustupuje, led pořádně nemizí ani po kilometrovém sjezdu. Kontrola směru a vybírání vhodné stopy je velmi vyčerpávající.

Přijíždíme k občerstvovačce a míjíme ji 60 km/h. Zastavení u ní má přijít po prvním kole. Led nás naštěstí opustil, ale problémy ne. Dostáváme se na křižovatku, kde jedna šipka ukazuje rovně a druhá doprava. Jedna je nastříkaná na cestě a druhá je nalepená na značce. Co vybrat? Jedeme dál po asfaltu doprava. Do sněhu se nám bez stoprocentní jistoty nechce. Sjezd je dlouhý, nikde žádná odbočka, proto zatím nepostrádáme další šipky. Naše volba ale asi nebyla správná. Potkáváme kontrolní vozidlo tam, kde se naše cesta střetává s tou, kudy jsme asi měli přijet. Jedeme dál po trati. Je před námi přes 20 minut stoupání po hladkým suchým asfaltu a návrat na občerstvovačku. Na ní se podepisujeme na tabuli - byla zřízena pro jistotu přežití každého bajkera, protože se očekávaly minusové teploty. Při nich bych asi ani nedojel. Voda, která cáká z říček je ledová a nohy jsou po dvaceti kilometrech absolutně mokré a zmrzlé. Občerstvovačka byla zásobena banány a čokoládou ve velkém množství. K pití byl čaj a ionťák. Hltám kusy čokolády, zapíjím čajem a můj vytrvalý spolubojovník oznamuje pořadateli problém se šipkami, který hned mizí problém opravit a my se vydáváme do druhého kola směr cíl. Na křižovatce jedeme rovně do sněhu. Není ale potřeba tlačit, lze jet říčkou. Sníh střídá bahno a po chvíli opět sníh. Minimálně kilometrový sjezd je zpestřen o vodu a pouze blatníky ji brání proniknout úplně všude.

Hýbu s prsty u nohou a jedu dál. Nemám již tolik energie, abych se zabýval malichernostmi jako je průjezd hnojem, který jsme potkali v napůl rozpadlé farmě. Chvíli nám trvá najet opět do dlouhého stoupání, které jsme již jednou jeli. Nevadí, jedeme jej znovu a se zatnutými zuby rozdělujeme energii do unavených svalů. Dle šipek směřujeme nyní zpět po trati, směrem na start, abychom se dostali na sjezdovku, kde má být cíl. Šipky nás vedou jistě, ale ve chvíli odbočení na louku nám směr mizí a ztrácíme se. Potkáváme jedno doprovodné vozidlo a následuje asi půl kilometr stoupání zpět k poslední šipce. Dle rad jedeme jinudy. O tlačení do lehkého stoupání ve sněhu již nikdo nepřemýšlí. Pouze automaticky sesedáme, tlačíme a následně nasedáme. Dostáváme se na vrchol sjezdovky, kde nás vytyčená trať vede do cíle. Stáváme se atrakcí pro diváky, jež sledují 4X. Nad našimi pády se baví. Přijíždíme ke stanu, kde se zřejmě zapisují výsledky. Nikdo si nás moc nevšímá a já se raděj odebírám přezout se a hlavně se zahřát. Bylo to tvrdý.