Místo akce bylo opět situováno před Menzu ČVUT. Díky známým, jenž mi ochotně vyzvedli číslo, jsem uvítal možnost dostavit se na start už v závodním a cestu do Dejvic pojmout jako rozjetí. Mnul jsem si ruce a trochu litoval ty, co tam museli kvůli prezentaci dorazit dříve. Dobu dostavení na pásku jsem v klidu situoval zhruba na 9.30, tedy půl hodiny před výstřelem. Jaké ale bylo mé překvapení při příjezdu se jen těžko popisuje. Bláhově jsem si myslel, že se všichni začnou v klidu řadit tak půl hodinky předem, jako všude jinde a tak zvolené načasování bude ideální. Obě lajny, první pro 250 a druha pro ostatní účastníky, však už praskaly ve švech. Podařilo se mi, trochu se štěstím, dostat do mé první cca 10 m za pásku. Ta se však díky obvyklým poctivcům a nic neřešícím pořadatelům o nejméně tutéž délku posunula a prodloužila směrem vpřed. Co naplat. Kdo pozdě chodí…..a navíc nepředbíhá…. V početném poli závodníků panuje, i díky skvělému počasí, super nálada. Valná většina účastníků trať velmi dobře zná. Opakování je však matka moudrosti, a tak pár informací od pořadatelů, kteří popisují nebezpečná místa a značení, jistě neuškodí.

Tabule s časomírou ukazuje 10.00 hodin. 3-2-1 a frčíme. Pole se řítí do prvních bojů. Úvodní část se skládá z asfaltového stoupání, jízdy parkem a mírně klikatícího se sjezdu. Ten patří mezi obávané. Není ani tak prudký, ani technicky náročný, ale díky štěrku a nabuzenému davu, se stává pro mnohé z nás černou můrou. Po krátkém esíčku následuje opět stoupání, silniční sešup a do třetice opět šplh k sanatoriu. Tato trojkombinace bezezbytku splnila svůj účel a peloton se postupně trhá na malé skupinky. Po polní cestě se dostáváme do Horoměřic. Všude přítomný prach připomíná splašené stádo býku. Už jen ti kovbojové chybí. Ale přeci. Všude přítomní diváci, dokonce u místního hotelu i německy fandící, povzbuzují opravdu vehementně a k hodu lasem nemají daleko.

Následují Statenice, kde se dostáváme opět na hlavní komunikaci, jenž nás zavádí na zkratku mezi pole a hurá do Velkých Přílep. Polní cesty jsou z valné většiny na jedno koleso, a tak se skupinky znovu rozdělují. Opět asfalt. Po asi 2 km míjíme hřbitov v Noutonicích a za doprovodu ostré pravé, ho z valné většiny kopírujeme. Snad tam dnes nikdo neskončí :-). Následují obce Podholí, Hole a Zákolany. Za doprovodu stejnojmeného potoka a jeho přebrodění, se postupně dostáváme přes Nový Mlýn na slavný Okoř. V podhradí se nachází první a jediná občerstvovací stanice. Jak bývá u tohoto pořadatele zvykem, všeho je dost, a to včetně pomocníků podávajících vodu a ionty. S povzdechem nad neuskutečněnou prohlídkou opouštíme tuto památku a míříme přes Malé Čičovice do druhé poloviny závodu. Cestou do Tuchoměřic míjíme výlet skautíků, které průjezd početného davu bikeru očividně oslovil a jejich hlasité povzbuzování nikoho nenechává klidným. Někdo to oplácí úsměvem, někdo zamáváním a ani hlasitý pozdrav tu nechybí. Projíždím uvedenou vesničkou a pomalu se přibližuji ke Kopaninskému Mlýnu, kde je předposlední táhlé a nádherné stoupání. Lesní úsek se nachází blízko letiště, a tak není nouze o pohledy na břicha ocelových ptáků, kteří přistávají za jejich hlasitého doprovodu. Nádhera! Ale bydlet bych tu nechtěl:-).



Z lesa jsme vyvrženi do místa zvané Přední Kopanina a podél dálnice se dostáváme na okraj Šáreckého údolí. Po jeho okraji se slalomem mezi stromy, a po kořenaté lesní cestě, dostáváme do Nebušic, kde nás čeká super sjezd, po kterém vjíždíme do útrob jmenované chráněné oblasti. Náhodní turisté, převážně důchodci na romantických procházkách, jen nevěřícně kroutí hlavou a s očima vykulenýma jak chameleóni, jen těžko spekulují, kde se tu ti různobarevní blázní, s čísly upevněnými na splašených strojích, nejednou vzali.



Pomalu, ale jistě, se blížím k prvnímu obávanému počátečnímu klesání závodu. I tady platí všeobecné pravidlo (a to doslova), které praví "co sjedete, budete muset někde opět vystoupat". Sjezd se tedy mění v prudký výšlap. Každý už jede na doraz. Není tedy nouze o zadření pístů (nohou), jenž mají různou podobu, nejčastěji však křečí. Pomocí, tolik mezi bikery oblíbeného převodu tzv. "Kašpárka", se dostávám nahoru. Teď už je to do cíle z kopce. Bolest nebolest, hlava nehlava, valím to střemhlav z kopce. I tady se bojuje. Najednou jsme tři. Kde se ti dva vzali? To je mi fakt záhadou. V místě cíle nás čeká poslední kolečko. V jedné zatáčce si neznámý odvážlivec postavil auto. Sam se sebou uzavírám sázky, kolik lidí se mu na něj podívá z blízka. Jen těsně ho míjíme a ke slovu přichází spurt, připomínající po taktické stránce slavné silniční zápolení. Dojíždím z oněch tří druhý.

Pořadatelky mi sundávají čip a do rukou mi putují dvě tašky s prezenty od sponzorů, s motivy závodu. O pár metrů dále, dostáváme občerstvení z Poděbrad z dlaní krásných mladých usměvavých dívek. Postupně přijíždějí další bikeři a bikerky. Klábosíme, a po dojezdu všech z naší skupiny jdeme na dlabanec. Letos se teda pochlapili. Kdo chtěl maso, dostal párky, kdo chtěl vegetariánskou variantu, dostal kynuté knedlíky. Také nechyběla polévka a čaj. Skáču po plněných knedlích s tvarohem a polévkou. Mňam!!!

Mohila opět nezklamala. Pořadatelé byli všude a na správných místech. Myslím, že kdo chtěl podvádět a zkrátit si trať, měl smůlu. I obavy z bloudění byly bezpředmětné. Značení bylo dobré a přehledné (šprýmaři si vzali naštěstí dovolenou). Jídlo, sprchy, čipy a okamžité výsledky patří k dalším kladům a zaslouží pochvalu. K záporům patří snad jen to řazení na startu. Více vln a lépe hlídaných, to by byla další třešničkou na dortu. Stejně jako možnost vyzvednutí čísel již v pátek. Ale nic nemůže být bez chyb a my bychom jsme pak neměli, jako správní Češi, na co nadávat. Mé klasické hodnocení na stupnici 1 - 5, je jasná jednička.