Devět hodin. Dám si kafe a pak se do toho pustím, ať mám klid, říkám si. Za hodinku není co řešit. Tedy-ještě by určitě bylo co. Třeba taková okna hrozí, že přes ně neuvidím to jaro, co má prý tento víkend, jedenáctého března, stoprocentně přijít, ikdyž je venku ještě půl metru sněhu. Na druhé straně, to má čas, nic se nemá přehánět, abych si hned neuhnala jarní únavu, že jo! No dobrá, ještě můžu tak maximálně strčit prádlo do pračky. Ale jinak už opravdu nebudu dělat nic! Jen relaxovat.

Deset hodin, listuju knihami a časopisy, které se mi nashromáždily za poslední dobu. Jenže, nějak se mi nedaří začíst. Ovládl mě takový divný neklid, znáte to, člověk chodí od ničeho k ničemu a nic. Půl jedenácté, přichází má drahá polovička - z práce a s prací, jak je mi jasné při pohledu na hromadu papírů v jeho ruce. "Jdu na počítač." "No jasně, budeš mi vděčný, když ti nepolezu do obýváku, že", čtu mu potají myšlenky... Tedy...ehm...opravuji - můj muž je slušňák, slovo nepolezu by mi neřekl. Nahlas. No ale tím padá poslední možnost zábavy. Mohla jsem si pustit na videu úžasného Brada Pitta v úžasné Legendě o vášni... Jedenáct hodin, do oken se začíná opírat sluníčko... Že by fakt to jaro? Otvírám okno. Málem mě porazí vlna onoho teploučkého a tak zvláštně voňavoučkého vzduchu... KOLO!!! Ideální počasí na kolo!

Jakže je ta fráze? - "do žil se mi najednou vlila energie"... Mířím do garáže...Někde tam mám bajka. Už ho vidím, chudáčka. Samozřejmě je až vzadu u zdi, takže musím první odstranit dva pytle cementu, odházet osmery letní gumy, nějaká prkna a asi půl tuny starých,roztrhaných a zatuchlých hadrů.(Kde se tam vzaly?) Dvanáct, jsem u cíle.Tedy-skoro. Poslední překážka, ještě musím vyvézt ven jiné tři horáky, protože ten můj je-jak jinak-až za nimi...Tak, patnáct minut a mám ho! Chci ho tedy taky dostat po půl roce na světlo boží. Néééééé! Tfůůůůj!!!!! "Co řvééééš", asi si myslí tak půlmetrový pavouk. Ani se totiž nenamáhá slézt z rámu...Hm... copak má asi proti Authorům, když si místo některého z těch tří vybral na přezimování zrovna mého Scotta?! Přemlouvám ho, velmi slušně, minimálně čtvrt hodiny ať vypadne. Půl jedné, sluníčko hřeje čím dál víc, ptáčci cvrlikají, okolní haldy sněhu tají jako sníh (ha, hezká slovní hříčka), prostě idylka... Kolo je konečně před garáží. Asi by to chtělo dohustit gumy, to jsem pochopila první. Pumpičku nacházím hned, paráda. Ehm. Ono by to asi možná chtělo i někam stříknout nějaký ten olej, či co to tam vždycky napatlává můj muž... Ehm. Ono by to asi chtělo celé... nějak... seřídit. Ale co! Nechystám se přece na Závod míru, objedu si jen pár nejbližších uliček. A aspoň si přesně ujasním, co všechno vrže,nepřehazuje a co všechno bude potřeba utáhnout, namazat, vyměnit...

Jedna hodina, vracím se domů obléct. Do skříně jdu najisto-cyklokalhoty se mi tady připletly pod ruku někdy předevčírem. Jo, mám je. Takže ještě termotriko, to jsem tady taky přece někde zahlídla ...trvá to trošku dýl, ale mám ho! No a ještě druhé... He, až teď mi dochází, že to už jsem ve skříni hodně dlouho neviděla. Matně si vzpomínám, že si ho miláček půjčil někdy po vánocích na běžky...Takže bůhví, kde je mu konec...Tedy tomu triku, miláček sedí přece v obýváku u počítače... A teď ta bunda. No jo, jenže jakou? V mé nové, úchvatné univerzální bundě za několik a půl tisíce od posledního Ježíška bych se dnes zcela jistě uvařila. V mé klasické cyklistické větrovce od předposledního Ježíška zase zmrznu. Hahaha, asi bych měla letošnímu Ježíškovi napsat, že chci ještě něco mezi tím... Hihihi, už ho vidím, jak se bude tvářit!

Půl druhé, začínám se konečně oblékat. Chyba. Před zrcadlem! Sakra, asi málo sleduju reklamy. Že bych používala špatnou značku pracího prášku? Nějak se mi totiž všechna trika přes zimu smrskla... Že bych to reklamovala? Nejmenovaný značkový výrobce přece zaručoval tvarovou stálost! Ehhh, jedině... jedině... že by neměl na mysli moje tvary. No nic, pro dnešek to na sebe ještě nějak "narvu". Ohledně bundy sice nemám stále jasno, tak řeším boty. Speciální cyklo nemám(že by další tip pro Ježíška?). Kozačky mě samozřejmě ani nenapadly. Klasické trekové boty? Ty se mi nevlezou na pedály. Botasky? Na podzim jsem měla dvoje - jdu hledat do sklepa. Nacházím jedny. Ty víc rozbité...

Dvě hodiny. Bundu jsem nakonec nějakou vyštrachala. Takže: jsem oblečená, obutá...můžu vyrazit. Hele, neměla bych si vzít ještě rukavice?Zas tolik stupňů ještě venku není No ale žádné oteplené nemám(chudák Ježíšek, letos dostane dlouhý seznam),v lyžařských přece nepojedu. Improvizuju. Znáte takové ty elastické,pleteninové, prý víceúčelové, od vietnamců- "nonekuptozadevětkorun"...Tak na ně navlékám klasické cyklorukavice bez prstů...vypadá to příšerně. Možná je to tím, že je jedna fialová a druhá černá. Ale dvě stejné jsem mezi těmi dalšími sedmadvaceti kusy fakt nenašla. Chvilkový duševní boj s vlastním estetickým cítěním... No ale, řekněte sami, jaká asi může být pravděpodobnost, že mě v sobotu odpoledne, v malinkém třicetitisícovém městě, na cyklostezce kolem Bečvy, potká nějaká módní redaktorka od Versaceho, Elle, Cosmopolitanu či Praktické ženy?

Půl třetí! Panebože, kde se vzalo tolik hodin??? Brzy bude po sluníčku. Ne, bacha, znervóznit se nedám... přece o nic nejde, si chci vyjet jen tak, lehce, pro radost, stačí hodinka, hodinka a půl...Jéžiš, ale už se fakt strašně těším, nemůžu se dočkat!!! Jedu! Ehhh, ještě se vracím pro mobil,co kdyby...tedy, ne že bych čekala nějaký, hihi,životně důležitý hovor, ale co když po půl roce fyzické nečinnosti z toho kola spadnu? Jak si zavolám taxíka? Třičtvrtě na tři! Už už nasedám, když zjistím, že mi chybí cyklocomp!! První letošní kilometry a já je nebudu mít černé na bílém?! No to neexistuje!!! Vracím se podruhé, jde přece jen o pár minut... Tak comp mám, ale...k ničemu. Odešla asi baterie. Nebo celý počítač? Už po šesti letech? Ha,ty přístroje dneska fakt nic nevydrží!

Patnáctnulajedna. Otvírám branku, nasedám na kolo, nedočkavý první nášlap...před výjezdem z branky brzdí auto, já brzdím taky, velmi prudce ..."který...píp..." "Ahóóóój, víš, jedeme náhodou kolem, tak jsme přišli na kafe!" Dlouholetí přátelé s jejich několikaměsíčním miminkem, kteří se odstěhovali daleko z města. Nesešli jsme se rok...Moc ráda je zas vidím! Ale ... Na to kolo jsem se dnes fakt taaaak strašně těšila! :-)