Jádro našeho týmu tvoří dva zkušení rozhlednologové. Milan a já, Pepa řečený Mamut. Další kamarády lákáme podle jejich volna a naší nálady. Všechny rozhledny do 100 kilometrů v širokodalekém okolí už máme objeté. Takže nám už zbývají pouze daleké přejezdy vlakem a zpátky přes rozhledny na kole domů. Každému pořádnému honu na rozhledny předchází několik probdělých nocí nad mapami a materiály o dané lokalitě. Je potřeba, aby cesta byla co nejpřímější a vedla přes co nejvíce rozhleden. Jednu pěknou akci jsme spáchali v červenci loňského roku. Cestujeme takzvaně nalehko, protože s bágly se po kopcích šplhá špatně. To znamená, že vezeme jednu malou brašnu, která obsahuje sadu náhradního oblečení, hygienu, karitaťku a konečně spacák. Tři, čtyři noci se tak dají vydržet, ale déle asi ne. Nemám to vyzkoušeno. I ty tři noci pod širákem pro mě bylo víc než dost. Nejsem totiž zvyklý spát tímto způsobem. V tomto směru to byla má premiéra. Ne tak Milan. Ten si ve spaní venku evidentně liboval.

Karlovarská akce byla naplánovaná na předposlední prodloužený víkend v srpnu za předpokladu rozumného počasí. Navečer 21.srpna tedy ke mně přijíždí Milan. Vlak jede totiž v 7.00 ráno, a proto přespíme u nás a ráno se kolmo přesuneme do Mimoně na vlak. Není žádné teplo, ale jdeme (jedeme) na to. České dráhy dávají stovku povodňovou slevu, a tak nás cesta stojí kolem 250 korun. Věšíme naše bajky na háky ve speciálním vagónu a jdeme obsadit kupé. Vlak je naštěstí poloprázdný, a tak se spokojeně rozvalujeme, čteme Mladou frontu a dospáváme. Cestou podél Labe sledujeme neuvěřitelné škody. Je to teprve 14 dní, co opadla voda a následky jsou strašné. Počasí také nevypadá zrovna nejlépe. Místy je šílená mlha a vlak jede někam do tmy.

V Karlových Varech jsme pouze o 30 minut později, což je vzhledem k povodním celkem slušný čas. Musíme okamžitě najít nějakou občerstvovnu, protože už od devíti trpíme hlady. Se snídaní jsme to trochu prokaučovali. Žádná nebyla. V sámošce nakupujeme dlabanec a jdeme na to. Máme strach z kolonády, ale naše obavy jsou liché. Vedle vedoucí souběžná cesta s chodníkem je přímo značená jako cyklistická. Chvilku bloudíme a poté nacházíme zelenou turistickou značku. Krásným lesoparkem nastoupáme 300 výškových metrů a jsme u první rozhledny naší cesty. Doubská hora se jmenuje. V podstatě je to luxusní hotel Aberg, ze kterého trčí 22 metrů vysoká cihlová věž. Na kraji srázu mají svoji vyhlídkovou věž i současní majitelé většiny lázeňských domů, sovětští podnikatelé. Nemusí to ani být nikde napsané, protože rukopis stavitele je více než jasný. Dokumentujeme obě stavby a vracíme se kousek po modré na Dianu. Je to 40 metrů vysoká věž zakončená zajímavě řešeným dřevěným vyhlídkovým ochozem. Nahoru se dá dostat elektrickým výtahem, který byl uveden do provozu již v roce 1914. Z města se sem dá dostat lanovkou. Dále pokračujeme po modré a napojujeme se na žlutou. Ta vede přes rozhlednu Karla IV. Další krásná stavba. Pseudogotická cihlová vyhlídka. Jedná se o napodobeninu rozhledny stojící v dalekém severoněmeckém Schleswigu. Přemýšlíme nad mapou a řešíme, jestli se vrátit dolů do Varů, a pak na Goethovu rozhlednu nebo se vyhnout městu a zajet si pár kilometrů. Města v oblibě nemáme, a tak vítězí varianta delší cesty v klidu vesnice. Sjíždíme na úroveň říčky Teplé a dáváme se opět, jak jinak, na cestu do kopce. Při cestě dolů budu ještě několikrát proklínat brašnu se spacákem, protože jestli je mi něco proti srsti, tak brždění z kopce. Nedá se nic dělat, je to cykloturistika, ne závody ve sjezdu. Míjíme sídlo místních milionářů, vesnici Hůrky, mírně nastoupáme a jsme u poslední rozhledny města Karlovy Vary. Goethova vyhlídka je honosný výletní objekt, který je ale dost zchátralý a veřejnosti nepřístupný. Bohužel teď se městu nedá vyhnout, protože jedeme na Nejdek a alternativa jiné cesty tu není. Začíná se nám ozývat žaludek, a tak hledáme nějakou levnou hospůdku se zahrádkou, abychom mohli ohlídat naše stroje. Našli jsme ji v Nové Roli a dostáváme neuvěřitelně vařící polívku, která chladne asi 10 minut.

Po jídle pokračujeme na Nejdek. Po průjezdu městem zatáčíme doprava na zelenou značku. Je to takový technický trial, který se záhy mění v táhnutí kola korytem potoka. Naštěstí v něm není moc vody, ale i to málo stačí. Po chvilce se dostáváme na suchou půdu a občas se dá i jet. Rozhledna Tisovský vrch je mohutná věž postavená ze žulových kvádrů stojící na desetimetrovém skalisku ze stejného materiálu. Na tom se tu opravdu nešetřilo. Zdi jsou silné 130cm. V minulosti byla rozhledna v dezolátním stavu. Zachránily ji až rozsáhlé opravy provedené v osmdesátých letech a zejména v roce 1997 při příležitost stoletého výročí existence stavby, kdy dostala vnější zpevňující ocelové pásy. I cesta dolů byla mokrá. Pokračujeme dále po zelené až do Horní Blatné. Cesta po vrcholcích je nádherná a my si slibujeme, že se někdy vrátíme zabajkovat. Jsou tu ideální terény pro horská kola. Výhledy jsou nezapomenutelné. Ve vsi nás překvapuje neuvěřitelné množství občanů vietnamské národnosti. Dávám si v hotelu kapučíno a pokračujeme.

Výjezd na Blatenský vrch je pohodový a máme první krušnohorskou tisícovku. Jsme 1043 metrů nad mořem. Z dřívějšího horského hotelu s vyhlídkovou věží zbyla po poválečném působení pohraničářů v padesátých letech pouze osamoceně stojící rozhledna. O její údržbu se starají již řadu let ochránci přírody. Ti nám také po svém příchodu kolem deváté hodiny nabízejí čaj a deky. Deky odmítáme, ne však čaj. Jak je jasné rozhodli jsme se, že tu přespíme. Kousek od rozhledny je chata s přístřeškem a lavicemi. Noc proběhla celkem v pohodě. Ranní teplota asi 10°C. Nic moc, ale byli jsme pod střechou a spacáky nemáme špatné. Ráno se kocháme nádherným výhledem do Německa, balíme a pokračujeme dál. Včera jsme zdolali 200 km vlakem, 80 km kolmo a nastoupali 1150 výškových metrů. Do deníčku si píšeme šest rozhleden. Sjíždíme na silnici a hned se dáváme po zelené, která nás dovede až do Abertam. Téměř celá cesta je z kopce. To potěší, ale ne, když je deset stupňů nad nulou. Mrzneme a vychutnáváme si rychlou jízdu. Je to šotolinka, a tak se ani nemusí moc brzdit.

V Abertamech v samce nakupujeme snídani a cpeme se. Ale jenom trochu. Není totiž nic krásnějšího, než se drápat do kopce s plným žaludkem. Po úmorném dvacetiminutovém tlačení kola po turistické značce (silničku jsme zavrhli) jsme na Plešivci. Fotografujeme a snídáme podruhé. Následuje nádherný a rychlý sjezd krásnou krajinou. Přes Boží Dar se dostáváme na nejvyšší bod naší cesty, Klínovec. Rozhledna vypadá zanedbaně a později při obědě se od členů místního zastupitelstva dozvídáme, že rozsáhlý komplex několika budov včetně rozhledny je přes léto opuštěný. V zimě prý ale bude fungovat. Dáváme si vynikající česnečku a ještě lepší budvárek. Z Klínovce také startuje tradiční závod ve sjezdu horských kol. Jdeme se podívat aspoň na start, když už si to nemůžeme dát dolů. Ze startovací rampy to vypadá vcelku neškodně. Opak je však pravdou. Ty závody jsem viděl několikrát v televizi a je to pěkný maso.

Jsme odpočinutí, najedení, a můžeme tedy pokračovat dál. Jedeme dolů po červené, která nás k mé veliké radosti zavádí na sjezdovku. Říkám si aspoň jednou a pouštím brzdy. Za pár vteřin se řítím neuvěřitelnou rychlostí dolů. K mé smůle se však na sjezdovce pracuje. Nevím, co tam ti dělníci kopou (odvodňovací strouhy), ale každých padesát metrů je přes sjezdovku výkop. První tedy přeskakuji. Není to žádná sranda nadhodit zadní kolo, na kterém je brašna. Daří se. Dopadám na přední kolo, ale zadní se dotkne země až po pár metrech mé krasojízdy. Takhle to asi nepůjde. Přibrzdím a začnu se chovat jako normální cykloturista. I tak na nás dělníci zírají jak na zjevení. Dole vyklepeme adrenalin a můžeme pokračovat. Jedeme po červené, která je na mapě značená jako Krušnohorská magistrála.

Bohužel musíme sjet z Krušnohorského hřebenu, a tak neustále klesáme. Sjíždíme až pod hrad Hasištejn, který hodláme zdolat. Jeho 25 metrů vysoká věž je totiž vedena jako rozhledna. Posledních 500 metrů je lahůdka. Některé pasáže se kolo nedá ani tlačit a tak si kola nahazujeme na ramena a suneme se ku hradu. Dokumentujeme hradní věž, kupujeme pohledy a promýšlíme další trasu. Musíme sjet až do Chomutova a tam najít cestu na Strážiště. Já už jsem tam byl, tak že cestu nacházíme celkem bez problémů. Zajímavostí je, že místní znají tento horský hotel s dvacetimetrovou vyhlídkovou kamennou rozhlednou pod názvem Partizán. Dáváme si pivečko a opět koukáme do mapy.

Vracíme se směrem na Chomutov a u potoka se dáváme směrem na Jirkov, který pak objíždíme po modře značené pěkné cestě vedoucí podél říčky Bíliny. Za městem uhybáme doleva a jedeme na Horu Svaté Kateřiny. Cesta je krásná, ale náročná. Nastoupali jsme 400 výškových metrů, pomalu jedeme a kocháme se okolní nádhernou krajinou. Zmiňovaná obec je však v údolí, a tak během tříkilometrového sjezdu ztrácíme nastoupanou výšku. Z kopce ale musíme opatrně. Při povodních se tu prohnala spousta vody a někde chybí kousek krajnice a někde také kus silnice. Máme jí ale celou pro sebe. Dole ve vesnici teče říčka Svidnice, která se při povodních změnila ve veletok a pobrala všechny mosty po cestě. Proti tomu co ale uvidíme druhý den cestou podél Labe je toto slabé kafe.

Rozhledna ale nemůže být v údolí, a tak si dáváme dalších stopadesát výškových metrů. Rozhledna doslova smrdí novotou. Její znovuotevření jsme propásli o 2 měsíce. Jmenuje se po p. Jahnovi zakladateli německého tělovýchovného hnutí. Poprvé byla otevřena roku 1902 a podruhé 22. června o sto let později. Jde o 16 metrů vysokou kamennou věž, na kterou byla po roce 1918 umístněna prosklená dřevěná nástavba. Vracíme se zpátky do vsi a v půlce cesty dolů stavíme v hostinci. Blíží se večer a musíme tedy povečeřet. Není nic horšího, než jít spát za hudebního doprovodu svého žaludku. Cestou si zajíždíme asi dva kilometry na naší dnešní poslední rozhlednu Jeřabinu. Z bývalé dřevěné rozhledny tu zůstala akorát tři metry vysoká zděná podezdívka. Ta je však naplněna láhvemi alkoholu všeho druhu. Chystá se tu veliká pařba. Jsou tu dva stany, kuřata na rožni a hejno mládeže pro které jsme nevítanou návštěvou. Radši tedy fotíme a bereme roha. Pomalu pojíždíme a hledáme, kde přespat. Teď mě napadá, že na té rozhledně by se také pěkně spalo. Je už devět, ale stále nenalézáme vhodné místo. Nakonec Milan rozhoduje. Tady budeme spát. No, moc se mi to nezdá, ale co se dá dělat. Byla to hrozná noc. Vůbec jsem se nevyspal. Na vedlejším palouku celou noc něco štěkalo.

Ráno mi Milan říká, že to byl jelen v říji. Nedá se nic dělat, dospím se doma v posteli. Myslím si, že po ujetých 115 kilometrech s převýšením 2150 metrů bych si zasloužil lepší spaní. Zbalíme věci a jedeme dál. Po dvou kilometrech objíždíme vodní nádrž Fláje a v Novém Městě hledáme nějaký zdroj potravy. Sámoška otvírá až za půl hodiny, a to se nám nechce čekat. Pokračujeme dál a děláme dobře. Po chvíli končíme v pensionu, kde ze 65 korun českých dostáváme domácí bramboračku nevídané hustoty s čerstvým pečivem a omeletu ze čtyř vajec a šunky. Vše zapíjíme pivečkem. Majitel je samá sranda a radí nám jak se dostat na další rozhlednu. Ten pán má na svět stejné názory jako my, a tak si s ním je o čem pokecat. Máme však před sebou dalekou cestu a tak musíme jet. Po takové snídani se ale na kolo leze blbě.

Na Cínovci prožíváme v reálu sen každého cyklisty. Nádherná čtyřproudová silnice pouze pro kola. Z důvodů povodně je hraniční přechod uzavřen a tudíž je to tu bez aut. Další rozhledna kterou zdoláváme je Komáří Vížka nad Teplicemi. Je to horský hotel který byl postaven kolem věže se zvonem, která se potom stala vyhlídkovou věží. Při poslední adaptaci však byla vyhlídková okna zaslepena a věž tak fakticky ztratila funkci rozhledny. Následuje několika kilometrový sjezd s půlkilometrovým přenížením.

Jsme v Teplicích a hledáme další dvě rozhledny. Necháváme si poradit a celkem v pohodě je nacházíme. Jsme na Letné u tenisových kurtů a fotíme asi deset metrů vysokou zajímavou věž. Po chvilce na mě však Milan volá že taky něco našel. A hledal správně. Bohužel, z rozhledny zbylo pouze rozestavěné torzo. Z ase jedna nepovedená privatizace. Dva kilometry východně od Teplic se zvedá Doubravská hora. Na vrcholu se zachoval hradní areál s troskami, které byly dnes již zastaveny novými přístavbami a garážemi! Rozhledna je veřejnosti nepřístupná. Dříve zde byla výletní restaurace s krásným výhledem.

Pokračujeme tedy dále za městskými rozhlednami do Ústí nad Labem. Zde nás celkem neomylně navádí na rozhlednu parta důchodců. Kdo jiný by měl lépe znát dřívější výletní restaurace a dominanty měst. Větruše je název celého komplexu budov, který však, jak jinak chátrá. Dříve však byla tato třicetimetrová vyhlídková věž s restaurací vyhledávaným centrem spolkového i společenského života obyvatel města. Bylo zde několik sálů, hostinské pokoje i levná ubytovna pro studenty. Okolí restaurace tvořil park s lavičkami, kuželníkem a tenisovými kurty. To ale bylo začátkem minulého století. Škoda. Dalším místem dalekých výhledů v Ústí nad Labem je Erbenova vyhlídka. Osmimetrová hranatá věž s otevřenou terasou. Dříve se toto místo jmenovalo Brand a během stopatnácti let tu stály tři rozhledny. Cesta na kopec však byla šílená, ale dala se jet. Během tří kilometrů jsme nastoupali asi třista výškových metrů. Hlavně posledního půl kilometru se přední kolo nedalo udržet na zemi. Tak prudké to bylo stoupání. Představte si že začínáte stoupat pod desetipatrovým panelákem a po dvaceti minutách dřiny se díváte na jeho střechu z ochozu rozhledny. Zajímavý zážitek. O to lepší je cesta dolů. Bohužel, do Děčína musíme po hlavní silnici podél Labe.

Je to neuvěřitelný pohled. Vypadá to , jako by se tu přehnal tajfun. Na vrcholu ohromného stromu dveře i s futrama. O kus dál gauč ve výšce deseti metrů. Na protějším břehu loď hozená přes silnici. V době povodní to tu muselo být hrozné. Lidé z baráků u řeky mají celý svůj majetek v hromadě na dvorku. Projíždíme Děčínem a nechápeme, kde všude byla voda. Před mostem se dáváme doleva a neuvěřitelnou stojkou se suneme k zoo. Odtud je to už jen pár set metrů k Pastýřské stěně, nepřehlédnutelné dominantě Děčína. Stylová restaurace z roku 1905 s osmnáctimetrovou věží byla v devadesátých letech opravena a i dnes je uzavřena a prochází rekonstrukcí. Slečna u občerstvení nám říká, že by ale měla být otevřena co nejdříve. Příští rok si to ověřím. To byla poslední rozhledna našeho Krušnohorského výletu. Poslední den - 155km s převýšením 1636 metrů. Celkem jsme ujeli asi 300 km vlakem, 350 km na kole, překonali převýšení 4836 metrů a zdokumentovali všech naplánovaných osmnáct rozhleden.

Mezi mé nejlepší cesty za rozhlednami patří jizerská tour, kdy jsem za jeden den stihl objet jedenáct rozhleden Jizerských hor a okolí. Bylo to přesně dvě stě kilometrů. Nebylo to ale nejdelší jednodenní cykloputování za rozhlednami. To jsem absolvoval z Kladna, přes Louny, Most, Chomutov a Rakovník. Tehdy jsem ujel 250 kilometrů a ulovil osm rozhleden. Nejotřesnějším zážitkem však byl lov rozhleden v Praze. Projet naši matku měst na kole byla opravdu šílená záležitost. Naštěstí jsme moc nebloudili, protože si Milan Prahu pamatoval ze svých studentských let. Celkem máme objetých asi tak kolem sedmdesáti rozhleden a dalo by se říct že jsme v půlce našeho snažení.