Klání bylo situováno do kopcovitého kraje, který neskýtá mnoho odpočinkových míst,hřebenů nebo rovin. Samozřejmostí byly náročné stoupání, prudké sjezdy, blátivé, kamenité i kořenité úseky a neustále měnící se členitý terén, který nedopřával ani chvilku nudy. Poněvadž počasí nevládlo vlídnou rukou a Zákopčaník tu též chyběl, měl slunce v duši jen málokdo.

Před desátou hodinou dopolední se v prostoru startu začali závodníci seskupovat. Nechyběla známá jména, ať již z teamu KOOPERATIVY LIBEREC, či z pořádajícího oddílu SPINFIT LIBEREC. Velkým překvapením byla účast známé české bikerky Káji Polívkové a dalších skvělých závodníků. Odpočítávají se poslední minuty do startu. Výstřel. Tak už se to zpustilo!

Vše se dává do pohybu. Před námi motorkáři, zaváděcí vozidlo s povzbuzujícím moderátorem v kufru. Zhruba po 2 kilometrovém průjezdu městem najíždí celý peloton do prostoru tzv. ostrého startu. Motorová vozidla se vzdalují a od tohoto okamžiku zůstává každý sám se svým úsilím a obrovskou vůlí zdolat 55 nebo 88 km připravené trati. První kapky blátivé kašičky na tváři „Hergot, to mu to ale hází”, postesknu si. „Hoši, to je hnůj” ozve se jezdec přede mnou. „To teda” zanotuji. Taky dobře vím, že nás čeká 12km stoupání v máslové hmotě, potom traverz k dalšímu stoupáníčku a pomalinku se posunujeme k nejvyššímu bodu na Ovčí horu. Přestože každý závodník řadí na tzv. „ kašpara“ a kmitající nožky se snaží zvládnout stoupání a obstát v těžké prémiové zkoušce (každý závodník, který vyjede je v cíli odměněn trekovými ponožkami od Sensoru - letos 11 borců + Kája Polívková), tak se pro většinu stává z jízdy pochoďák. I já seskakuji z kola a dávám se do běhu. Šplhávám na nejvyšší bod,po kterém následuje zasloužený sjezd. “ Vlevo!“ozve se za mnou obligátní neslaná, nemastná hláška. Krev buší ve spáncích, ale musím frčet dál.

S ostatními zdolávám kilometr po kilometru obtížné, ale krásné trati. Přes zablácené brýle si všímám, že jsem se dostala na kus pevného podkladu – asfaltu. Situace se opakuje, znovu terén a kopec. Hurá, míjím pořadatele dělícího závodníky na dlouhou a krátkou trať. Za skandování postávajících se dozvídám, že už jen 3 kilometry mě dělí od cíle. Zrychluji, pádím a hltám zbylé metry. Poslední nájezd do terénu, pokus o přeskok obrovské kaluže. Zdařilo se! Ocitám se na stadiónu a vnímám tleskání diváků. Projíždím cílem.

Na tento okamžik jsem se těšila už od dvacátého kilometru. Sesedám z kola, a až teď si uvědomuji, že další úžasný závod je za mnou. Trať byla krásná a bláto ji udělalo ještě zajímavější. O to nejkrásnější jsme kvůli mlze a dešti přišli všichni - o výhledy do kraje a panoramata vzdálených kopců, hor a vesniček. Rozloučili jsme se s dalším organizačně zdařilým závodem, kde vše klapalo jako na drátkách, včetně občerstvení na bufetech a v cíli. Bramboračka chutnala, pivo zadarmíčko dvojnásobně. Co chtít víc? Snad jen to slunce a nejen v duši. Díky, bylo to fajn.