Po cestě potkávám mnoho závodníků, a to (odhaduji) hlavně z Prahy a okolí, kteří cestu tam a zpět zvolili jako formu rozjetí a vyjetí. Louky pojaté jako odstavná parkoviště praskaly ve švech.Vyndávám svůj bike, následuje jeho i mé lehké dostrojení a hurá se trochu rozjet. Po cestě potkávám nejednu známou tvář. Jde o kolegy z teamu, pravidelné účastníky seriálu a v neposlední řadě závodníky ČS MTB teamu, kteří se v modro-bílých stejnokrojích posazených na černých ořích od Superioru jen těžko dají přehlédnout. Pomalu mířím do místa řazení. Tady jsou připraveny hned tři vlny. Vzhledem k počtu přihlášených, něco málo přes 1000 lidiček, žádná nezeje prázdnotou. Řadím se do té své a čekám na onen pro mnohé známý moment, kdy nás výstřel vyšle vpřed do boje s nástrahami tratě. Chvíle těsně před startem jsou už tradičně vyplněny pohotovým speakerem, který informuje o nástrahách a záludných místech, které na nás už číhají a samozřejmě alarmujícími displeji tepáků, které nevypovídají o ničem jiném, než o nahromaděné nervozitě a adrenalinu nejednoho závodníka.

"Prááásk". A je to tu. Všichni se řítíme po asfaltce za doprovodným vozidlem. První ostrá vlevo a také hned první pád. Před námi je prémiové a dle profilu obávané stoupání. Nakonec se ukazuje, že jde o poklidný výšlap a jedno z nejpohodovějších míst na trati. Co následovalo pak se jen těžko popisuje. To se musí zažit. Prvních třetina je opravdu očistec. Většinou se jede po lesních cestách plných kořenů a kamenů. Vidlice pracuje na 100%! Zadek i ruce dostávají také svůj díl. V duchu vidím svého kamaráda a jeho novy full. "Království za celoodpružence!" Na 20 kilometru míjíme první občerstvovačku a také druhou horskou prémii. Ty jsou celkově tři. Terén se postupně stává snesitelnější, ale o odpočinku tu není řeč. Technické, rychlé a často nebezpečné sjezdy, střídají stejně členitá stoupání. Najde se i pár rovných úseků a asfaltek, kde je chvilka na občerstvení a lehkou konverzaci. Tempo se ale pořád drží velmi vysoko. Pole závodníků je hodně roztrhané a odstupy se zvětšují. Chvílemi si připadám jak na tobogánu a nevím co sledovat dříve. "Značení či cestu pod sebou?" Nakonec jsem rád, že jedeme ve třech. Vždy si někdo všimne případné šipky, či nebezpečí. Posledních deset kiláků meleme už z posledního a vidina blížící se vesnice je to, co dodává poslední sílu těžkým nohám. Projíždíme tunelem a podél řeky si to valíme k mostu. Tady nás čeká několik schodů a posledních cca třista, čtyřista metrů po asfaltu do cíle. Jako vždy mi už na spurt nezbývají síly, a tak dojíždím z naší grupy poslední, ale spokojen, že to mám za sebou.

Odevzdávám čip a spěchám doplnit vypocené tekutiny. Po umytí kola následuje žlabová očista těla a hurá na dlabanec. Těstoviny jsou fajn a čekání na výsledky rychle utíká. Jediné, co tento nádherný den kazí je množství úrazů a stížností na bloudění. Vyhlášení je rychlé a pohodové jako vždy.

Šlo o velmi náročnou trať hlavně co do povrchu a nároků na pozornost. Ta byla hlavní příčinou většiny úrazů, a to dosti vážných. Za to, ale pořadatelé nemohou. I když by navíc pár vykřičníku na extra nebezpečných místech neuškodilo. Značení bylo slušné, ale ne dostatečné. Proto to časté bloudění. Možná by to vyřešilo i více pořadatelů? Občerstvovačky byly dobře zásobené, ale na druhé mi chyběli dobrovolníci, kteří podávají ony životodárné propriety. Také mi chyběla možnost sprch, nebo jsem je nenašel. Jídlo a pití super, doprovodný program také. Pochvalu zaslouží i úschovna kol a zavazadel. Průběh prezentace už však ne (viz. informace od ostatních lidiček). Vzhledem k stoupající kvalitě jiných podniků mi nezbývá než dát pořadatelům z mé bodovací stupnici od 1-5 dvě mínus, spíše však trojku. Určitě vše do dalšího ročníku doladí a my se opět budeme těšit na let do Let.