Asfaltu už mám za zimu dost, a tak s Tomášem vyrážíme na bikách z Přerova podél kolejí, po kterých supí železní oři do Brna. Hladoví po terénu bez bílého povrchu přejíždíme v Lověšicích vysoký násep, přeskakujeme dvoje koleje a už se náš vzorek s chutí zakusuje do rozměklé polní cesty, která se vlní jako had souběžně s tratí. Bohužel nás hlad po terénu rychle opouští a po třech stovkách metrů už sotva točíme klikama, kola se boří stále víc a víc a naši miláčci se velmi rychle mění z nablýskaných žihadel na spleť trubek v bahnitém obalu s neuvěřitelnou váhou. Vracet se nechceme, a tak z posledních sil vytahujeme dvacetikilové biky na koleje a drncajíc se po pražcích si málem vykroutíme krky jak se pořád otáčíme se strachem v očích, jestli se na nás neřítí nějaký rychlík. Naštěstí nejbližší obec je nedaleko, a tak uskakujeme jen jedné mašině a s úlevou vjíždíme na asfalt.

V nohách teprve několik kilometrů nás nutí vydat se vstříc provozu, a tak zamíříme přes Chropyň a Hulín do Holešova, kde se rozhodujeme k letos druhému pokusu(první se nevydařil kvůli velké výšce sněhu) zdolat oblíbený asfaltový výšlap na Hadovnu, který se vloni zapsal do paměti účastníkům Drásala jako objížďka rozbahněného úseku kousek za startem. Na tachometru svítí uspokojivých 15^oC, a tak spocení pod paprsky slunce projíždíme Přílepy a řídítka se začínají zvedat pod místy desítku procent přesahující stoupání v délce bezmála tři kilometry. Na k jihu obráceném svahu toho po sněhu mnoho nezbylo, po několika minutách jsme na vrcholu, řadíme velkou pilu a s hlavou na představci se pouštíme dolů. V ten moment nás chuť opouští podruhé, protože svah je to samozřejmě severní a zpočátku mohutný proud vody se mění v souvislou sněhovou vrstvu, takže dolů jedeme pomaleji než nahoru a teplota rychle klesá až na 5^oC. Na Rusavu dojíždíme zmáčení a zmrzlí a nevěřícně hledíme na okolí pokryté sněhem a ledem. Tak tady ještě vládne zima, říkáme si a vzpomínáme na Přerov zalitý sluncem, v krátkých rukavicích mi začínají mrznout prsty a i v promočených tretrách se nohy moc neohřejí a tak se opíráme do pedálů abychom co nejrychleji ujeli z této Aljašku připomínající krajiny.

Před Bystřicí pod Hostýnem se teplota pomalu šplhá nahoru a jen těžce chápající zdravíme kolegu bikera, který v protisměru trápí své klouby v kraťasách. Po několika kilometrech se teplota usazuje na stejné hodnotě jako před Hadovnou a tabule na konci Bystřice nám vzkazuje, že do Přerova je to už jen 14km, s úsměvem na rtech věříme, že všechny nástrahy dnešního švihu máme za sebou a ani pár bezohledných řidičů nas už nerozhodí. Ale cyklistický bůh ještě nevyčerpal všechny své možnosti, které nás mají za úkol zocelit a před Dřevohosticemi se na nás z nebe spouštějí provazy vody, nejspíš tím chtěl docílit stejné vlhkosti našich obleků od treter až po vycpávky v přilbách.

Povzbuzováni troubením nechápajících řidičů s výsměšným klepáním na čelo dojíždíme do Přerova, střihneme to podél Bečvy, jejímž korytem se valí spousta naším šatem proteklé vody a rychlé rozloučení bez zastavení dává najevo, že chceme být co nejdřív v suchu a v teple domova. Večer nás ještě čeká hodina spinningu a tam se domlouváme na dalším, pokaždé v něčem jiném švihu. Dneska jsme během pěti hodin zakusily všechny roční období. Začalo to rozbahněným podzimem hned za Přerovem s teplotou okolo patnáctky, pak přišla krutá zima na Rusavě se spoustou sněhu, jarní deštík v Dřevohosticích vyzkoušel naše funkční prádlo a nakonec jsme vypotily litry potu ve vyhřáté místnosti na spinnerech před mučící instruktorkou. Ale v tom je kouzlo cyklistiky, už teď při psaní tohoto článku mi dupou tretry v botníku, kola odfrkují ve stáji a já se těším, až zase vyrazíme vstříc dalšímu dobrodružství.