Jelikož pocházím cca 40 km od Chrudimi, odjíždíme na akci v poklidu v den konání. Startovní listina čítá něco kolem 600 předběžně přihlášených na obou tratích, ale jejich počet jistě ještě poroste. Spousta lidí, včetně mých kamarádů, se rozhodla přihlásit až na místě, což v době prázdnin není nic neobvyklého. Jelikož startujeme na kratší 40 km trase, jejíž start je o 11 hod., v klidu to směřujeme na 9 hodinu. Bojovníci na trase 115 km okruhu už v té době mají část za sebou. Startovali v 8.15 hod. Je slunečno, bez mráčku a teplota se pomalu šplhá ke 30°C. Bude pařák. Jdeme do místní Sokolovny, kde je prezentace. Dáváme zálohu na čip a hurá pro číslo. Kamarádi vyplnili přihlášku a platí 400,- Kč, což je o 100,- Kč více než když se přihlásíte předem. Bohužel už dostávají pouze čísla, bez upomínkových předmětů. Upřímně, není o co stát. Po nahmatání „ledvinky", již páté v mé sbírce, začínám vážně pochybovat o duševním zdraví pořadatelů, tedy hlavně České spořitelny! Moc by mě zajímalo, co dělají s jmenovaným dárkem ti, kteří jezdí všechny závody v seriálu. Zřejmě se spořitelna rozhodla, že ledvinek není nikdy dost a že kdo nemá nejméně tři není In.

Osůbky za stolky pořadatelů se tváří a chovají ne zrovna ochotně a usměv jim také nic moc neříká. Navzájem se uklidňujeme, že se nám to asi jen zdálo a i kdyby ne, přeci to nemůže zkazit tak krásný závodní den. Jdeme se obléci a trochu rozjet. První metry vedou k místní specialitě, kterou jsou schody hned po startu. Je to taková kulturní vložka pro diváky, která však nejednomu bikerovi zamotá hlavu. Koridor půl hodiny před startem se nekompromisně plní, a tak se řadíme i my. Pořadatele si s jeho hlídáním moc starostí nedělají, a tak ti co obětovali čas na rozjezd za lepší startovní pozici, jen naštvaně a bezmocně přihlížejí, jak se před ně bez nějakých výčitek řadí postupně několik desítek „poctivých sportovců a kamarádů". Po zkušenosti z Rakouska musím říct, že s touto specialitou se setkáte jen u našinců. Ať si to každý přebere. Posloucháme info o trati a jejich nástrahách, včetně šíleného zemědělce chránícího svoji vojtěšku před stádem cyklistických nadšenců. Vlak který kříží trať už projel, a tak pořadatelé hlásí poslední minutu do výstřelu. Nervozita stoupá.

Startovní prostor

Vyjíždíme kolem páté hodiny z Prahy a v Chrudimi jsme půl sedmé. Přihlašujeme se přímo na místě a kromě menšího chaosu na prezentaci je všechno bez problémů. Jelikož mě nikdo z pořadatelů žádné upomínkové předměty do ruky nevrazil, tak odcházím připravovat sebe i kolo bez nich. Popravdě asi není o co stát, protože reklamní trička a ledvinky zásadně nenosím. Možná by stálo za úvahu, zda není vhodnější rozdávat něco trochu originálnějšího nebo pro bikery praktičtějšího. Zkontroluji kolo, převléknu se a jdu obhlédnout začátek trati. První dojmy jsou trochu drsné, protože dát jen asi stovku metrů po startu dvoje schody mi nepřijde jako nejlepší nápad. Jelikož mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě při pomyšlení co se stane, pokud nějaký šikula přede mnou upadne, tak pozměňuji taktiku a rozhoduji se jet alespoň ze začátku tratě někde hodně na špici.

První schody po startu

„Start". Pole se řítí střemhlav na schody. První široké jsou takřka bez problémů. Ulička se začíná zužovat a přichází delší a obávaná druhá porce. Jedná se o asi 50 metrový úsek lemovaný zábradlím. První špunt je na světě. Všude se válí lahve a mnohé další věcičky, které nebyly uchyceny na našich ořích dost důkladně. Po kodrcání vjíždíme na asfaltový úsek, kde se dá už trochu předjíždět a vylepšit pozici. Nemá však dlouhého trvání a mění se na polní cestu, která je jak se zdá jen pro jedno kolo. Vysoká tráva okolo v nás nebudí zrovna důvěru a odhodlání k riskování, a tak si nikdo netroufá jí použít k předjetí pomalejších. Tato situace se opakuje i v lese. Dle mých propočtů jde o více než 5 km, kde sice občas najdete nějaké to místečko a část k předjetí, často ale za doprovodu velkého rizika a úsilí. S přibývajícími kilometry se pole značně trhá a cesta je více široká a v pohodě. Úseky jsou vedeny po polních a lesních cestách přes chatové osady nádhernou přírodou. Zhruba na 20 km, těsně před posledním výšlapem, přichází noční můra každého cyklisty v podobě defektu, konkrétně o tzv. „zmijí kousnutí". Sjezdy tady svádějí k velkým rychlostem, a tak není problém, hlavně díky všude přítomným kamenům, o nějaké to proražení a píchnutí. Měním a za zády cítím jak projíždí mnoho těch, kteří mají větší štěstí. Kdo jezdí ví, že nafoukat gumu do původního stavu, je mnohdy fakt Heroický výkon. Po zhruba miliontém stlačení tolik populární mini pumpičky a následném úniku plnící bombičky to vzdávám a raději usedám na trochu měkčí stroj a stoupám do posledního kopce a k první a jedině občerstvovací stanici na této trase. Je zhruba na 22 km a nachází se v obci Křižanovice. Je něco kolem poledne a teploty dosahují svého maxima. Připravená sprcha při jejím průjezdu láká snad každého a je velice příjemným osvěžením, i když také trochu šokem. Doplňuji tekutiny a mířím ke stánku s jídlem. Pořadatelka mě (a nejen mě) vyhání se slovy, že je to jen pro stovkaře. Moje rozčarování nezná meze. Ještě trochu stoupáme a jetu 25 km od kterého je to do cíle víceméně z kopce a převážně po asfaltce. Jede se už na maximum a každý ze sebe vydává poslední zbytky sil. Zadní napůl nahuštěné kolo sice trochu plave, ale i tak se opět pouštím do boje hlava nehlava. Následná část po návratu do místa konání, města Chrudim, je rovinatá, ukončená krátkým stoupáním, lemovaným fandícími diváky. „Cíííl". Dostávám pití a spěchám k početné skupině kamarádů, podělit se o zážitky z tratě. Diskuse je živá, plná emocí a názory dosti jednoznačné. Opět ale popořadě. V místě prezentace vracíme čipy a dostáváme lístek na jídlo a pití. Také tu mimochodem dávají buchty a müsli tyčinky (které jste si nemohli dopřát na trati a jejichž množství neuspokojuje poptávku). Snažíme se zjistit kde je možnost uplatnit oné poukazy. Hospoda na Růžku praská ve švech, a tak to vzdáváme. Je něco po druhé a většina startujících na čtyřicítku už to má za sebou. Po výše uvedených zkušenostech se ani nedivíme, že s nemalým odstupem po té, se valná většina sbalila a opustili i město Chrudim, a tak místo cíle zeje prázdnotou. Odjíždíme i my.

Druhé schody po startu

Moje taktika na startu vyšla skvěle, a tak se na první i druhé schody řítím někde v první třicítce. Je vidět, že závodníci na tuto překážku moc zvyklí nejsou, takže mě dost brzdí, ale vzadu by to ještě podstatně horší. Po této překážce pak následuje cca 3km po silnici a už jsme v terénu. Kdo měl sílu a chuť, tak předjel koho potřeboval a do lesa už se dostal sám nebo jen v malých skupinkách. Značení trati se zdá dobré, ale přesto se nám podaří s kolegou jednou zakufrovat ve sjezdu a přejet asi o 100m odbočku. Následný návrat nás stojí pár míst, ale na tak dlouhé trati to nic neznamená. Profil trati lehce klame, protože sjezdy a výjezdy sice nejsou nijak extra dlouhé, ale zato se v nich vyřádí i techničtější jedinci. První polovina trati se mi teď s odstupem času zdá jako technicky náročnější. Zde jsem se ještě držel v kolem první třicítky. Od šedesátého kilometru jsem ale měl obrovské problémy s křečemi, a tak přes zjevný dostatek sil jsem pokračoval dál s přestávkami a některé kopce jsem musel tlačit, protože jízda vyvolávala nesnesitelné křeče nejen v lýtkách, ale i na obou stranách stehen. Propadám se tak stále hlouběji do startovního pole a v cíli je z toho 104 místo. Na některých občerstvovačkách trávím opravdu dlouhou dobu a ztráty dojíždím jen na rovinkách nebo z kopce, protože do kopce prostě nemůžu. Přesto nakonec krizi překonávám a do kopce už nakonec jakž takž stíhám. Dojezd do cíle provázený navíc v posledním výjezdu na náměstí křečemi a následným výšlapem do kopce po svých je pak spíše vítězstvím sama nad sebou, protože jsem nebyl daleko od toho abych vzdal celý závod. V cíli dostávám láhev minerálky a s kolegou si sdělujeme dojmy. Po chvíli jdeme nejprve umýt své kola a pak i sebe. Následuje vrácení čipů, návštěva hospody, kde je celkem prázdno a čekání na vyhlášení výsledků.

Druhé schody po startu

Rád bych upozornil, že se jedná o víceméně totožný pohled mnoha účastníku krátké trasy. Startovné neodpovídalo kvalitě a zázemí účastníků. Za cenu 300,- respektive 400,- Kč, jste obdrželi číslo, případně proslulou ledvinku a carbosnack (pro předem přihlášené) a po vrácení čipu poukázku na pivo a jídlo. Pokrm byl v podobě 4 knedlíku a 4-5 kousků masa v omáčce připomínající guláš, na který jste navíc museli dlouho čekat. Proč se nás pořadatelé ptali v přihlášce na vegetariánskou, či opačnou variantu jídla po, je mi záhadou. Každopádně přeplněná hospoda odradila nejednoho účastníka. Nárok na občerstvení na trati byl jen v kapalné podobě. Pevná strava a večerní tombola byly výsadou jen dlouhé trasy.

Trať vedla sice krásnou přírodou, ale její první část neodpovídala požadavkům pro akci tohoto charakteru. Schody jsou pěknou atrakcí pro diváky, ale hlavně úzká druhá část, by se spíše hodila pro závody XC než pro maratónské klání, kdy na trať vyjede 500 lidí a špunt doprovázený kolizemi je více než pravděpodobný. To samé prvních 5 km závodu, kde byla jen minimální šance na předjetí a jezdci se závodními ambicemi jen tiše skřípali zuby, nadávali na adresu pořadatelů a sledovali vzdalující se vláček těch ve předu, jenž měli lepší výchozí pozici, získanou ať už poctivým dlouhým čekáním či nesportovním chováním. Značení v podobě žlutých koleček a šipek, bylo dost chaotické, nepřehledné a dost často na poslední chvíli. Pořadatelů bylo jen sporadické množství. Jejich ochota s viditelným zápalem pro akci byla dost čitelná a spíše vytvořila nejednu vrásku na čele mnoha cyklistů. Vrcholem bylo vyslechnutí historky o zranění jednoho účastníka, kdy při zavolání sanity mu bylo oznámeno, že se onen vůz nachází pouze na dlouhé trase a musí tedy na její příjezd počkat (prodávám jak jsem koupil). Nemohu hodnotit a srovnávat minulé ročníky, ale ti co byli kompetentní se shodli na tom, že šlo o doposud nejhorší. Myslím, že pořadatelé budou mít hodně práce pro příští rok přesvědčit nemalé množství těch zklamaných, aby dorazili zas, a to hlavně v době obrovského nárůstu počtu těchto klání, včetně jejich kvality a zázemí. Řekněme si otevřeně, že vždy by přeci mělo jít především o lidi, jejich spokojenost, a ne o čárku splněné akce, či naplněné konto v bance. Mé hodnocení, a velkého počtu těch se kterými jsem mluvil, je jasné. Nejhorší závod co do organizace a zázemí této sezóny. Na mé stupnici jasná 4!.

Narozdíl od kolegů na kratší trati jsem nikde neměl problémy na občerstvovačkách, právě naopak, někde mi doslova nutili jídlo a pití a servis byl dokonalý. Jen mě trochu zamrzela absence pořadatelů na některých místech - zvláště na přejezdu silnice krátce před cílem mi někdo kdo by zastavoval projíždějící auta dost chyběl. Další věcí bylo místy trochu nedomyšlené značení, protože šipky o změně směru nebo něčem podobném by stálo za to dávat přeci jen s větším předstihem. Ve vysoké rychlosti prostě moc času na změny směru nezbývá. Trať vedla velmi pěknou přírodou a kdo měl čas a chuť, tak si mohl vychutnat i krásné výhledy. Rozhodně také prověřila techniku a dostatečné uchycení všech bidonů a dalších udělátek. Pokud měl někdo ambice na první padesátku nebo dvacítku, tak si myslím, že neměl problém se tam dostat i ze zadních pozic. Přeci jen na 100km trati se nepředjíždí jen na prvních kilometrech, ale rozhoduje spíše celkový výkon. Dojem trochu zakalilo večerní vyhlašování výsledků a následná tombola - obojí bylo trochu chaotické a v tombole byly navíc často takové ceny, že bych se je skoro za ceny styděl vydávat. Navíc víc než polovina lístků z tomboly vytažených nenašla své majitele, takže se mnohokrát losovalo znovu…



Mám-li nějak zhodnotit výsledný dojem z celého závodu, tak musím pochválit dobrou trať, která byla opravdu jen s nutnou dávkou asfaltu a našlo se tam mnoho velmi pěkných sjezdů a výjezdů. Na druhou stranu ale zamrzely výše popsané nedostatky, i když jich zřejmě bylo podstatně méně než na krátké trati.