Pro pořádání mistrovství světa v bike maratónu bylo letos zvoleno rakouské lázeňské městečko Bad Goisen. I když je tato disciplína uznávaná UCI až od loňského roku, tak u veřejnosti či účastníků těchto akcí je populární již delší dobu a jejich obliba stále stoupá. Celý šampionát se stal součástí Salzkammergut Mountainbike Trophy, která byla zvolena nejuznávanějším bike magazínem v Rakousku "Mountainbike-Revue" za nejlepší místní maratón, stejně jako mnoha zahraničními magazíny, za jeden z nejlepší v Evropě. Program byl rozdělen do dvou závodních dnů a začínal v pátek večer obrovskou Pasta Party.

O tomto klání jsem se dozvěděl z časopisu Velo. Hned jsem si sháněl všechny dostupné informace počínaje ubytováním a programem konče. Výše startovného bylo stanoveno dle délky tratě od 18 do 55 Euro. I tady však platí, že čím dříve tím levněji. Trasy byly celkem 4. Trasa A byla pro ty skutečně otrlé a měřila neuvěřitelných 203 km s celkovým převýšením, a teď se podržte, 7296 výškových metrů. Ne nadarmo se říká, že je to nejtvrdší maratón v Evropě s 50% kvótou nedokončených a nazývá se "Do pekla a zpět". Trasa B měří přesně polovinu. Trasa C, tzv. "small" měří 47 km a konečně trasa A měří 24 km. Poslední zmíněná byla pro všechny, kdo se chtějí jen tak projet. Nebylo zde žádné rozdělení do kategorií, ani následné vyhlášení vítězů. Osobně jsem raději zvolil trasu C. Přeci jenom jsem měl trochu obavy z Alpských vrcholů a chtěl jsem si to tu nejdříve trochu "očuchat". S obavami, za pomocí internetu, jsem zaplatil za použití kreditní karty 32 Euro a prošel podrobným přihlašovacím obřadem. Domů jsem pak následně od pořadatelů obdržel prostřednictvím běžné a elektronické pošty podrobné informace o závodě, programu, tratích, převýšení, ubytování, místních rekreačních možnostech a v neposlední řádě několik aktuálních zpráv různého zaměření. Poslední došlé informace hovořily o opravdu velké akci. Startovní listina se kupila neuvěřitelným tempem. Konečná cifra naší trasy hovořila o více než 700 účastnících! Byli zde lidé z Estonska, Maďarska, Slovenska, Holandska, Německa, Švédska, Kypru, Itálie, Velké Británie, Polska, Francie, Lucemburska a USA. Češi spolu s Němci tvořili se svým více než 20 místným zastoupením největší výpravy. Příslušníci ostatních národností o moc nezaostávali. Bylo jasné, že celkový počet, díky možnosti přihlášení na místě, ještě vzroste. V mém okolí se nikomu moc nechtělo (jsme prostě šetřivý národ :-)), a tak jako doprovod jel můj otec, stejně jako na jiné akce, za což jsem mu vděčný a moc mu tímto děkuji.

Po podrobném nastudování cesty, jsme se rozhodli vyjet již v pátek ráno. Čekalo nás přes 350 kilometrů strávených na silnici, což čítalo cca 7-8 hodin i s přestávkami. Cesta na dnes již pomyslné hranice probíhala v pohodě. Čekalo nás jen pár obligátních prázdninových objížděk a omezení. Očistec nastává až v Rakousku. Itinerář sice hovořil o bezproblémové cestě, ale co nastalo po vjezdu do Linze si nedovedete představit. Po asi půl hodinovém bloudění, několika dotazech, se konečně vymotáváme z města a jsme opět na trase. Při pohledu na hodinky je nám jasné, že do kempu určitě nedorazíme v dohodnutém čase. No, co se dá dělat! Panorama hor nám dává znamení, že se blížíme k místu činu. Projíždíme vyhlášeným lázeňským městečkem Bad Ischl a po pár kilometrech jsme na místě. Prezentace je do devíti hodin, a tak Bad Goisenem jen profičíme a jedeme ještě asi 9 kilometru do městečka Hallstatt, kde máme spát. Je oblačno stejně jako u nás. Místní jezero, lemující tuto oblast, svádí ke koupání, ale pohled na teploměr nás vyvádí z omylu. Majitelka kempu celkem nic neřeší. I když přijíždíme pozdě. Vzhledem k posledním 14 dnům neustálých přeháněk je kemp celkem prázdný, a tak si můžeme v klidu vybrat plac k postavení našeho apartmánu. Stavíme stan a klábosíme s krajany, jenž jsou tu na dovolené. Další osazenstvo tvoří cizinci a při pohledu na jejich jednostopé miláčky, bylo jasné, že sem přijeli za stejným účelem jako my. Stan je vztyčen, hurá na prezentaci. Pořád sledujeme oblohu a trochu nám to nahání hrůzu.

Profil trasy

V místní škole jde vše v pohodě a poklidu. V úhledném balíčku Dostávám číslo se jménem a národností, pásky na jeho uchycení, lístek na jídlo a do tomboly. A jde se pro čip. Záloha je 40 Euro. Oproti Česku se tu ještě platí za pronájem čipu. Poplatek činí 5 Euro! Je tak dost těch, kteří mají svůj aparátek, použitelný na celou Trophy, což je tady asi zvykem. Zbývá už jen vhodit lístek do velmi hodnotné tomboly a hurá na párty a prohlídku města. Pod velkým stanem je veselo a vše tu žije víkendovou akcí. Potkáváme krajany, kteří se rádi dělí o své zkušenosti z místních tratí. Každá informace je dobrá, i když mě její obsah, o dlouhých drsných stoupáních a sjezdech, trochu vystrašil. Rád bych se ještě projel před zítřejším startem, ale počasí tomu moc nepřeje. No, co se dá dělat. Vracíme se do kempu. Lehká příprava na druhý den a šup do spacáků. Déšť nám s proměnlivou intenzitou poklepává na náš příbytek. Osobně mě to nevadí, naopak záhy usínám spánkem spravedlivých.

Probouzíme se na šestou. Déšť utichl. Hurá něco pojíst a do sprchy. Při průchodu kempem zjišťujeme, že jsme první kdo vstali. Teda skoro. Pán z Holandská už je fuč? Teď si uvědomuji, že cesta do Pekla měla start o páté! "Tě bůh", to musel vstávat... ani se mi nechce domyslet. O hodinku později už lezou i ostatní. Trochu na nás koukají jako na blázny. Opět začíná krápat, takže na start jedeme autem. V Bad Goisenu už vše žije a závodění je v plném proudu. Zkouším se rozjet a přemýšlím co na sebe. V duchu jsem se stokrát oblékl a svlékl. Je to fakt dilema. Šmíruji okolí, ale to je tak pestré, že se nedá nic vyčíst. No nic, poslední pokyn od otce zní: "Bude teplo". Volím tedy krátké kalhoty, lehké funkční triko bez rukávů, dres s krátkým rukávy a návleky na ruce. Do startu zbývá dvacet minut, a tak se ubírám směr startovní páska. První vlna se už valem kupí. Pořad se snažím zjistit kam vlastně patřím. Marně. Pořadatel mi sděluje místní pravidla. Kdo to jel loni do 3 hodin jde do první, kdo za 3-3.30 hodin do druhé a na zbytek čeká třetí. Letos byly jen dvě řady (alespoň jsem více nezaznamenal). Co je ale podstatné - je jen na vás, kterou vlnu zvolíte. Toto je pouze doporučení, které ale místní opravdu ctí. Volím raději druhou vlnu, i když vím že většina Čechů je v první (jak jinak). Moje volba se nakonec ukázala jako správná a výhodná.

Start

Je devět. "Prásk!" První skupina se vydala na trať. Pořadatelé uvolňují pásku před námi a my se řítíme vpřed. Stojím v druhé řadě. "Super!" Vládne tu skvělá atmosféra. žádné strkanice či dohady. Pět minut uteklo jako voda. "Prásk!" A je to tu. Řítíme se po asfaltce městem směrem k dobrodružství. Po asi 200 metrech točíme vlevo hurá do prvního stoupání. Je celé asfaltové a má ukázat, kde je každého z nás místo, což se záhy s přehledem dovídáme. Jsem v první skupince, která čítá cca 10-15 lidí a postupně se ztenčuje. Už tady potkáváme bikery z první vlny, kteří se trochu přecenili. Následuje rychlý a kluzký sjezd a první ze dvou obávaných stoupání. Má něco přes 550 metrů na 5 kilometrech. Pořád předjíždíme další a další lidičky. Za pochvalu stojí šířka tratě. Nezaznamenal jsem nejmenší problém s předjížděním pomalejších. Klidně můžete startovat ze zadu a vždy je místo k předjetí. Teda do kopce. Sjezdy jsou naopak úzké, ale věřte mi, a to zrovna nepatřím mezi ty, kteří se bojí, tady spíše předjíždí vás, nebo každý ochotně uhýbá, či jde v klidu stranou. Navíc čipy měří skutečný průjezd startem i cílem. Varování o prudkém a těžkém kopci se nakonec jeví jako liché. Netvrdím, že si člověk nedáchne, ale jde tu spíše o vytrvalost než maximální procentuální sklon. Po výjezdu se terén lehce vlní a navádí nás k první občerstvovačce. Jen projíždím a mířím k dalšímu cca 10 kilometrovému sjezdu. Jízda po sjezdovce s pozadím těsně nad pláštěm, po pěšince, na které vás každé zaváhání může poslat do věčných lovišť, či krosový běh jílem, je opravdovým zážitkem. Je to poprvé, co jsem se fakt bál. Zpomalit by byl ale hřích. Navíc, když kolem sebe vidíte, že se to dá mrskat dvakrát rychleji než jedete sámi....Co dodat. Občas tak koukám pod sebe, zda nestojím na místě (hlavně když kolem mne někdo profrčí)? Nestojím. Po cestě potkávám mého rádce z prezentace. Startoval z jedničky. Ptám se ho, kde bude to obávané stoupání. Trochu vyděšeně si mě prohlíží a moje rýpnutí bere v pohodě.

Začínáme stoupat na vrchol číslo dvě. Jde o cca 650 metrů na asi 8 kilometrech. Z naší skupiny jsme zbyli jen já a jeden místní. Trochu klábosíme a šupajdíme směrem vzhůru. Při mé pokloně o jeho sjezdovém umění se dozvídám, že je to jeho oblíbená disciplína. (Trochu mě zamrazilo a polil studený pot při vzpomínkách na mé úsilí se ho ve sjezdu držet.) Postupně se střídáme v tempu a opět předjíždíme jednoho člověka za druhým. Druhá občerstvovačka je asi 1,5 kilometrů před vrcholem. Tady už udávám tempo já a dostává se mi poklony od mého spolubojovníka. Kdyby věděl, že za to můžou poslední instrukce od mého táty, který zvolil jasnou strategii která zněla: "hele, ve sjezdech budou určitě lepší, takže musíš vše nahnat v kopcích, hlavně pak v závěru toho druhého. Poslední dva kiláky to naper, pak už je to z kopce", tak by asi nevěřil. Tak jsem to napral. Na vrcholu nás vítá početné povzbuzující publikum, stejně jako po celé délce závodu, které fandí o sto šest. Z amplionu při průjezdu horské prémie v nadmořské výšce 1240 metrů zní mé jméno a co hlavně "Czech Republic". Jak to zahřeje a dodá kuráž, to si fakt nedovedete představit pokud to nezažijete.



Kolega ucítil sjezd. Jedna klička přede mne a není potřeba popisovat co následovalo. Ze začátku mu stačím, jelikož se jede převážně po široké cestě, ale na následné kamenité pěšince lesem už vidím pouze jeho zadní plášť, a to jen občas. Z vrcholu je to dolů něco kolem 12 kilometrů. Dochází tady i ke spojení s trasou D, a tak lidí dosti přibývá. Asi nejzajímavějším zpestřením je úsek na louce za městem. Je tak rozježděná, že většina z nás volí běh. Kdo to zkouší na svém oři, většinou okusí pohodlí matičky země. Navíc kdo nemá svého miláčka vybaveného kotoučovkama, končí na 99% totálním zanesení svých véček, a to pak bláto funguje lépe než ABS. Poklus či následný skluz se nakonec stejně ukazuje jako nejrychlejší. Běžel jsem jako když v dobách před listopadových dostali v zelenině na vánoce banány a pomeranče a kdo tu dobu zažil ví o čem mluvím. Troufám si říct, že bych nějaké to kilo určitě dostal:-). Po tomto úseku jsou dole v plné práci vapky. Není určitě nutné komentovat proč. Poslední část vede těsně nad městem. Asfaltky jsou zaneřáděné od bahna a je potřeba dávat pozor. Posledním sjezdem po louce se řítíme do podjezdu pod silnící, následně točíme vpravo a posledním sešupem hurá do cíle. Opět nás vítá fantastické publikum. Projíždím cílem, dostávám občerstvení a hurá do fronty na vapku, kde to vypadá jako při sjezdu zemědělců při první jarní brázdě. Opět tu vládne klid, pohoda, klábosí se o všem možném a nikdo se nikam netlačí, ba naopak si všichni pomáhají. Po umytí mi ochotně v jednom stánku mažou řetěz. Začíná opět pršet. Mířím do místa sprch, které jsou tu asi na třech místech. Dostupnou službu masérů odmítám a jdu do místa startu kde je již zmíněný stan a dlabanec.

Vyhlášení probíhá postupně v předem stanovených časech. Aplaus je nekonečný. Občas jdu do prostoru cíle a pozoruji odvážlivce, jenž se vydali na boj s Peklem. Projíždějí startem, aby se zde občerstvili, umyli kola a znova vydali na trať. Za tohoto počasí, před nimi nezbývá než smeknout. A to neberu v úvahu délku jejich tratě. Postupně dojíždějí další a další. Při vráceni čipu dostávám pamětní triko. Před večerním programem jedeme zpět do kempu. Zlatý puk vylezl, a tak se snažíme trochu osušit naše věci. Celkem se to daří. Holanďanův obytný vůz je stále prázdný. Ještě někde zápasí s nástrahami áčka. Kolem sedmé se vracíme do místa cíle. Tady je vše při starém. Pořád se slaví, klábosí a vše se připravuje na další vyhlášení. To pak opět probíhá za doprovodu hlasitého upřímného potlesku a aplausu. Konečnou tečkou je Tombola o půl desáté. Ceny jsou tu hodně zajímavé. Od kosmetiky známých firem, kotoučových brzd, tepových snímačů po dva exklusivní zájezdy a bonbónkem v podobě horského kola top modelu firmy KTM konče. Celková hodnota tomboly, a teď se podržte, je 8000,- Euro. Co ale je zajímavé, opět vše probíhá na základě důvěry a nikdo se s kontrolou příchozích výherců neobtěžuje. Prostě jsou tu lidi fakt poctivý a vzájemně si ceny přejí. "Jiný kraj jiný mrav." Takhle by to u nás probíhat nemohlo. Vyhlášením tu ale zábava nekončí. Party pokračuje do ranních hodin. Chvíli ještě zůstáváme, ale únava nás přeci jen přemohla, a tak míříme směr náš kemp a hurá do teplých spacáků.

Tombola

Probouzíme se opět do deště. Je něco kolem půl sedmé. Rychle pod sprchu, balit, snídat a hurá na start těch nejlepších z nejlepších celého světa. Ač je trať pro ženy a muže stejná, startují s hodinovým odstupem. Křehká stvoření o osmé, muži v devět. Stále prší. Všichni se rozjíždějí po svém. Někteří volí klasický způsob, jiní používají válce, které mají různě v podjezdech, penzionech a věřte nevěřte i před páskou pod deštníkem. Je čas, a tak se pole za doprovodu komentátorů, které spočívá v představování jednotlivých účinkujících, řadí na start. Diváků je sice trochu méně, zřejmě se tu pařilo dlouho do ranních hodin, ale koridor kolem závodnic a prvních metrů tratě praská ve švech. Ač počasí stále nepřeje, většina volí lehčí variantů oblečení. Jak v ženách tak mužích máme celkem slušné zastoupení. Je opět příjemné slyšet jména naších reprezentantů, a to magické slůvko "Czech". Poslední pokyny a závodnice vyrážejí do boje. Neskutečná rychlost. Stejně tak to vypadá o hodinu později. První průjezd městem je avizován na 9.15 hod. Jdeme po trati a čekáme na první bikerku. A je to tady. Pole se značně roztrhalo a odstupy jsou hodně slušné. To samé platí i u mužů. Je to neuvěřitelné, ale po včerejší zkušenosti, hlavně ve sjezdech se to dalo i čekat. Naši určitě nezklamali.

Je to skutečně asi jeden z nejlepších závodu v Evropě. Zázemí pro závodníky je na vysoké úrovni. Nechybí tu nic. Na občerstvovačkách je všeho dostatek. Značení je perfektně volené. Změny směru byly avízované včas, stejně jako nebezpečné úseky. Pořadatelé, včetně zdravotníků a horské služby, byli všude. Stejně tak hasiči a místní s vapkami, hlavně po bahnitých úsecích. V cíli pak byla možnost umytí a namazání kola, masáže a teplé jídlo. Doprovodný program také nebyl špatný. Celou atmosféru doplňovala úžasná okolní příroda. Takovou třešničkou na dortu, bylo snímání závodu vrtulníkem. Které bylo pak zveřejněné na videokazetě, nebo DVD, které bylo možno objednat, stejně jako dres v Trophy stylu, při přihlášení. A negativa? Žádné jsem nezaznamenal. Snad jen pořadatelé mohli při vyhlašování více používat i angličtinu, aby jsme z toho, mi co neovládáme šprechtění, něco také měli. Ale přeci jen jedna skvrna by se našla. Hlavně pro české krajany. Občerstvení po závodě bylo hojné, ale bez zlatavého moku. Pivo sice nechybělo úplně, ale už jen za své:-).

Musím přiznat že to byl pro mě neskutečný zážitek a příští rok sem opět určitě pojedu. Není to tak daleko, z Prahy 350 km a stojí to za to. Kdo to nezažil neuvěří. Mé obligátní hodnocení je 1 s *.

SALZKAMMERGUT MOUNTAINBIKE TROPHY