Bál jsem se do toho jít sám, a tak jsem si sehnal spolubojovníka, kámoše Milana pro závod dvojic. Ujet 35 kilometrů, dát si skoro 2 hodiny pauzu a to všechno 7x zase nemůže být až tak velký problém. Jirka jel s Petrem, který si s sebou přivezl pro podporu celou rodinu.

Předpověď počasí nebyla příliš optimistická, ale v sobotu ráno bylo celkem slušně, a hlavně sucho. Po menším bloudění nacházíme kemp Kristýna i chatku kluků. Připravujeme kola a jdeme na prezentaci. Nálada je skvělá, ladíme kola a plníme hrby jonťáky. Blíží se poledne, hodina startu a nervozita stoupá. Pár minut před startem ještě několik slov od pořadatelů a jdeme nato. Zaváděcí kolo jedou všichni závodníci a to velmi pomalým tempem. S tratí jsme s Milanem velice spokojeni. Na začátku závodu jsme si libovali že tu nejsou až zas tak hrozné kopce a i pár pěkných sjezdíku se našlo. Ten nejrychlejší se mi málem stal osudným. Neúspěšně jsem tam 15x atakoval sedmdesátku.

Ale zpět k závodu. Po zaváděcím kole se my co teď budeme odpočívat odpojujeme a jdeme se podívat na závod dětí.Ten se ale trošku odkládá, protože začíná pršet. Po chvilce je z toho pořádný slejvák. Asi za deset minut polevuje a děti se řadí na start závodu, který se jede 24 minut. Jede se kolečko na břehu jezera se slalomem a přechodem přes paletu. Některé děti to berou velmi vážně. Je třeba ocenit že si to nikdo z nich nerozmyslel i když stále pršelo. Někdy více, někdy méně. Závod je bez rozdělení do věkových kategorií a tak se na trati potkává pětiletá začínající cyklistka a dvanáctiletý závodník v efektním dresu na suprovém kole. Petrovi kluci se umístnili na pěkném druhém a třetím místě. To se nám podařit nemůže. My jsme přijeli s cílem přežít.

Pomalu se blíží čas příjezdu kluků a bude se střídat. Jako první přijíždí Jirka zablácený od hlavy až po paty. Zapomněl jsem dodat, že po zaváděcím kole nám kluci odevzdali blatníky, s tím, že už je nebudou potřebovat. Naštěstí máme všichni dvě sady oblečení. Po chvilce přijíždí i Milan a já jedu do prvého ostrého kola. Jede se mi super a několik prvních kol kopce ani nevnímám. Trať je asi tak z padesáti procent pěkně rozbahněná. V půlce prvního kola doháním Jirku a ujíždím mu. To ještě netuším, že se takhle budeme tahat půlku závodu. Předávám štafetu asi pět minut před Jirkou. Milan však jede pomaleji a Petr pořadí obrací.

Po dojezdu prvého dvoukola asi deset minut čistím svůj stroj. Ke konci už mi jedenáctka pěkně střílela a byl jsem značně nervózní. Pilu jsem totiž drtil ve všech sjezdech. Při oddechu se jdu podívat do prostoru startu, cíle, občerstvovny, kulturního střediska a stanoviště dj. No prostě do centra všeho dění. Jídla i pití je dostatek a o zábavu je také postaráno. Nejvíc mě zaujal moderátor. Mutující Slovák. Tak by se dal bez urážky nazvat tento týpek starající se většinu dne i noci o zábavu. Zajímavá byla také vložená soutěž ve spininku. Bohužel, nevím jak dopadla. Musel jsem na trať. Ta zatím trochu oschla a blíží se noční část závodu. Chce se mi napsat zápasu. Protože ten tu svádí asi každý sám se sebou. Obdivuji ty borce co se na trať vydali sami. Jsou mezi nimi dokonce dvě ženy. Mužů asi čtyřicet, smíšených párů pět,ženské týmy dva a mužských devatenáct. U dvojic byl limit na kolo sto minut a u jednotlivců dvěstě minut na kolo. Za tuto dobu musel závodník projet cílem. Jinak byl diskvalifikován a ze závodu vyloučen. To se povedlo osmi mužům a dvěma párům stejného pohlaví. Nevím z jakých důvodů.

V devět večer nastupuji do boje a začíná se pomalu smrákat. Trať není nějak technicky náročná a dá se jet ve středním tempu za padesát minut. Z délky tratě sedmnáct kilometrů se dá vypočítat průměr dvacet jedna kilometrů za hodinu. Hodně zhruba se dá říct že první třetina závodu vedla do kopce, třetina z kopce a zbytek po silnici bez převýšení. Do kempu přijíždím chvilku po půl jedenácté a už je regulérní tma. Milan vyráží do tmy vyzbrojen čelovkou a dvěma svítilnami na řidítkách. V noci jsou časy pomalejší (alespoň naše) protože nikdo nechce riskovat nedobrovolné opuštění trati v padesátikilometrové rychlosti. Jdu na teplou polívku se dvěma obloženými houskami a sleduji cvrkot v kempu. Kousek od startu jsem zahlédl stan s reklamou na nějaký cykloservis. Takovýchto týmů opatrujících své kamarády nebo prodavače tu bylo několik. Nálada byla dobrá a řekl bych taková rodinná. Musím si také vyměnit oblečení a trochu se opláchnout, protože začínám nevábně smrdět a rozkrok už také nemá tu hladkost s jakou jsem startoval. Do příjezdu Milana zbývá něco přes hodinku a tak zalézám do spacáku a do auta. Holky mi říkají, ať nařídím mobil na půl jedné.



Řídím se jejich pokyny a usínám. Najednou zvenčí slyším vstávej vole deš závodit. Později jsem zjistil že jsem se na mobilu překlepl a nařídil ho o hodinu později. Stejně dopadli i kluci. Petr si ale dal navíc třetí kolo a Jirka se v klidu probral. Od té doby jsme se už na trati skoro nepotkali. Naskakuji tedy na kolo oblečen do všeho teplého co jsem měl sebou. Dává se do mě šílená zima a nikam se mi nechce. Asi v půlce trati pěkně zazmatkuji a málem letím do škarpy. V dálce vidím červenou blikačku a tak se ženu přímým směrem za ní. Zapomněl jsem však že nejdřív musím dvacet metrů doprava a až potom doleva. Naštěstí jsem si na hraně příkopu uvědomil svůj omyl. S noční jízdou v lese nemám žádné zkušenosti. Po dvaceti minutách na vrcholu výjezdu už jsem celkem v pohodě. Bohužel né na dlouho. Z toho civění do tmy nešíleně slzí oči a nevím co dělat. Při rychlé jízdě světlo svítí moc do země a při pomalé moc dopředu. Proto se světlem neustále laboruji a to asi bylo příčinou mého pádu. V padesátikilometrové rychlosti najednou letím přes řidítka a dělám jeden kotrmelec ve vzduchu a několik na mokré louce. Pak ještě kloužu nějakých deset metrů po rameni. Helmu mám plnou hlíny a mokré trávy. Chvilku hledám mobil. Naštěstí leží asi tři metry ode mě a tak můžu pokračovat. Nasedám na bajka, ruce dávám na řidítka a protože to je stále z kopce hned se chytám brzdových pák. Místo levé páky však najednou cítím otrou bolest. Páka tam není. Jen pětimilimetrový ostrý pahýl, který se mi zařízl do prstu. Brzdová páčka se mi ulomila o rám a zbytek závodu jedu pouze na zadní brzdu. To zas tak hrozné není. Myslím si ale že přijít o zadní by na těch mokrých loukách bylo horší. Téměř všechny zatáčky jezdím smykem a myslím že po těch stodvaceti prosmykovaných kilometrech bych se mohl stát učitelem jízdy smyku. Na scénu nastupuje Milan a já končím toto nejpomalejší dvoukolo. Ke všemu mi nejde přesmyk na největší placku. Posunuji tedy na smyku lanko a chci dotáhnout jistící šroub. A točím, a točím, a točím. Závit je stržený a já jdu žebrat do jednoho z těch super vybavených stanů, nebo mechanických dep? Uspěl jsem na druhý pokus. Ještě trošku stříknou řetěz a můžu odpočívat.

Spát se mi ale nechce a na noční procházku je trošku zima. V noci totiž teplota klesla na 6°C. Sedám v chatce do kuchyňky a čtu denní tisk. Ta hodina spánku mi úplně stačila a já se těším na dalších porci svých kilometrů. V prostoru startu a cíle je monitor na kterém se zobrazuje momentální umístnění všech závodníků aktualizované po průjezdu každého závodníka. Došly plastové talíře na polívku a tak mi jí holky čepují do plastového půllitru a k tomu dostávám vidličku. Nikomu to ale nevadí. Hlavně že je teplá.

Je ráno, pět hodin a slunce hledá svojí cestu na oblohu. Paprsky se derou zpoza stromů a já mám chuť zastavit a pokochat se tím nádherným, pro někoho kýčovitým úkazem. Východem slunce. Jsem tu ale na závodech a tak šlapu a šlapu a zjišťuji, že sil mám dost. Zrychluji a teprve teď mě to začíná bavit. Ta noční dvouhodina mi dala hodně zabrat. Hlavně psychicky. Nějakej přelet přes řidítka mě nemůže rozházet ale prostě mě to nějak nebavilo a taky to bylo znát na časech. Každé kolo jsem jel o deset minut déle. To už je však zapomenuto a jak by řekl kamarád od Brna a valim co to dá. Kolem půlnoci se mi ozvaly záda. Naštěstí to byla jen chvilková bolest a našel jsem na ní recept. Snažím se více jezdit ze sedla a skutečně to pomáhá. Myslím si že když se zvolí rozumný převod je to do kopce i rychlejší. V deset hodin nastupuje Milan do posledního kola ode mě dostává doporučení ke klidné jízdě, protože já pojedu taky v klidu a dá nám to tak akorát do dvanácti. Naštěstí se Milan řídí svým rozumem a jede svoje poslední kolo co to dá. Přijíždí za tři minuty jedenáct a já tuším že bych ještě mohl dát více než jedno kolo. Jedu svůj druhý nejrychlejší čas (44 minut), jsem plný síly a ve třičtvrtě na dvanáct projíždím cílem a jedu do posledního kola. Nevadí že dojedu po poledním. Z průměru tohoto kola a času nájezdu do něj se vypočítá délka kterou za těch patnáct minut ujedu. Jsem neskutečně nabuzenej, šťastnej a Milan na mě huláká Pepčo makej. Poslední kolo jedu v neuvěřitelné euforii a cílem projíždím takovou rychlostí, že na mě ostatní z obavy abych nepokračoval křičí to už stačí, dál už nemusíš. Z výsledků je jasné že ty naše tři rychlá poslední kola nám přinesly páté místo a ocenění na pódiu. Jdu do sprchy a smývám ze sebe tu čtyřiadvacetihodinovou špínu. Tak kolem druhé ranní jsem si říkal že na světě není věc která by mě donutila jet tento závod sólo. Svoje rozhodnutí však měním a těším se na svojí příští sólovou čtyřiadvacetihodinovku. Ještě bych chtěl dodat že tato byla jubilejní desátá. Petr s Jirkou obsadili velmi dobré sedmé místo. V závěru Jirkovi došlo. Letos toho totiž moc nenajezdil.

Vyhlášení nejlepších pěti z každé kategorie je plánováno na půl druhou a tak také skutečně začíná. Mutující Slovák (jak jsem si přejmenoval moderátora) už toho má dost a sotva mluví. Nejlepší žena Vendula Blažková najela 307 kilometrů, nejlepší muž Tomáš Dočekal neuvěřitelných 442 kilometrů a měl problémy vylézt na bednu. Svoje loňské a předloňské vítězství obhájila dvojice Milan Tobolka a Roman Šťastný s počtem kilometrů 571,8. O kilometr více než v roce 2003. Zde na třetím místě dorazila dvojice otec a syn Vláčilové. Vítězná dvojice žen Petra Marková a Petra Svobodová urazila za 24 hodin 391 kilometrů. V této kategorii bych chtěl upozornit na druhou dvojici . Ještě né patnáctiletá Lucie Pilzová byla do závodu puštěna jen se slibem rodičů že se o ní budou celých čtyřiadvacet hodin starat. Druhé v týmu Janě Pokorné už bylo alespoň šestnáct. Tyto dorostenky dohromady najely 374 kilometrů. Nevím co budou jezdit až jim bude dvacet. No a poslední kategorii smíšené páry vyhrál Radim Vozka s téměř dvoumetrovou Petrou Matouškovou. Dost dobrých 491 kilometrů.

Závod je tedy za námi a co dodat. Na kole jsem strávil kolem 12 hodin ,najel 255 kilometrů a nastoupal asi 4500 výškových metrů. Za 24 hodin jsem snědl 4 deli tyčinky, 3 polévky, 4 obložené velké housky, jeden párek, 2 chleby, litr čaje a na trati do sebe nalil 7 litrů jonťáku. Ani to však nestačilo a večer váha ukazuje o pět kilogramů méně. Velkou pochvalu si zaslouží tým pořadatelů. Nenašel jsem jedinou chybu na této akci.

V paměti mi zůstali mimo jiné dva krásné záběry. Závodník spící v borůvčí na trati. Ruce měl doširoka rozpřažené a nohy snad ještě zacvaknuté v pedálech Že žije jsem poznal podle hlasitého chrápání. To už bylo deset hodin dopoledne.. A pak kolo zaparkované vedle umyvadla před kabinkou na záchodech. Vedle helma a dres. Asi to bylo hodně naléhavé.

Po příjezdu domů celý zbytek dne ležím a jím a jím a jím. Usínám nacpanej k prasknutí a ráno se probouzím s neuvěřitelným pocitem hladu a prázdným žaludkem. Tělo stéle pracuje a chce své. Další dva dny mě bolí celej člověk, a svaly o kterých se neměl ani tušení mi doslova hoří. Už teď se těším na příští ročník do kterého půjdu sám. Budu si ale muset sehnat nějaký doprovod.