Každý ročník přijdou pořadatelé s něčím novým, takřka revolučním. Ani letos tomu nebylo jinak. Jeden z nápadů byla možnost zakoupení startovného již před vánocemi, a tak mnohý dychtivý biker ho mohl najit pod svým stromečkem. Další změnou byly tzv. Vávrovky (Ranč je majetkem pana Vávry a jeho dům zdobí honosné označení Vávrovo království, proto Vávrovky). Jsou to peníze, za které se dalo zakoupit občerstvení dle vlastní chuti a přání, tudíž absolutní volnost ve výběru. Možnost stanování, depo, servis, sprchy jsou již samozřejmostí. Moc pěknou záležitostí bylo i vydání speciálního čísla společenského měsíčníku Královský Lužan. Byl plný informací o závodě a dění kolem něj, a navíc i v německém jazyce pro naše evropské sousedy, kterých se tu sejde nemalý počet. Celá akce je situovaná do překrásného prostředí Lužických hor, jejichž celkový ráz a nedotčenost je opravdovou raritou v naší zemičce.



Stejně jako loni, díky pohostinnosti a laskavosti rodiny Machytkových (za což jim touto cestou moc děkujeme), která se o nás pokaždé stará jak o vlastní dítka, jsme využili možnosti přijet již o den dříve. Rovnou jsme zavítali na Ranč Malevil, kde se odehrávala prezentace až do 23 hod! Celé to bylo doprovázeno vystoupením country kapely, promítáním filmu "Malevil Cup 2003", besedou a výkladem tratě. Počasí převládalo už od čtvrtka deštivé a studené, takže obavy na tvářích účastníku byly patrné. Předpovědi od rosniček také zrovna nevypovídaly o opaku.



Protože stovkaři startovali dosti brzo, už o osmé, případná ranní prezentace byla možná pouze pro trasu šedesátky. My jsme opětovně zvolili kratší, takže jsme mohli v klidu ještě snídat. Hned první změnou bylo počasí. Objevilo se sice trochu mráčků, ale zlatý puk převládal. Jak jsem byl opět rád, že se ti žabáci spletli. Opravdu mi už přijde, že si z nás dělají legraci! Náš start byl naplánován na 9.30 hod. Dali jsme na starousedlíky, a kromě krátkých kraťasů, raději volíme rukávky, funkční triko a vestičku. Jelikož jsme byli vzdáleni cca 10 km od Jablonného - místa startu - vyrážíme přesně hodinku před. Hned konstatujeme, že i nohy by snesly trochu toho tepla. Míjíme Mařenice. Po cestě se k nám pomalu nabalují další a další závodníci. V Jablonném jsme pár minut před startem. Na náměstí je už vše připraveno. Opět je tu doprovodný program. Začínáme se řadit. Ani letos nejsou vlny. Teplota sice stoupá, ale oblečení nesundáváme. V lese bývá hůř. Posloucháme poslední upozornění a zprávy z tratě od pořadatelů.

"Prásk". A je to tu. Pole se dává do pohybu těsně za doprovodným vozem, který nás vede mimo obec. Pár kliček, lehké stoupání, ostrá levotočivá a hurá po louce dolů. Úsek k první občerstvovací stanici, která se nacházela na zhruba 22 km v obci Rynoltice, je velice pestrý jak do povrchu, tak profilu. O výšlapy stejně jako klesání tu není nouze. A však celkově nás to nejhorší ještě čeká. Smečka dobrovolníků nám při průjezdu bufetem nabízí ionty, tyčinky, ovoce. Hned za se nachází průjezd tunelem, kde uprostřed trčí sloup. Jak se z doslechu dozvídáme, vyrostl před ne jednoho účastníka. Po krátké asfaltce začínáme lesem stoupat směr Loupežnický vrch. Poté míjíme Liščí horu a padáme k Petrovicím. Na 35 km je občerstvovačka číslo 2. Opět dobrovolník všude, kam se podíváte. Po krátkém výšlapu sjíždíme k dnes již symbolickému pěšímu přechodu do Německa. Těsně před Lückendorfem točíme vpravo a lesem ho postupně objíždíme. To už se ale nacházíme v druhé polovině závodu, která je tou náročnější. Většinou se jede vzhůru. Těsně před městem Oybin, se nachází velmi technický sjezd. Po jeho zdolání, je většinou kamenitý a nevyzpytatelný, se napojujeme na místní komunikaci, a po krátkém průjezdu centrem začíná proslulé nekončící stoupání kolem místního hradu. Potkáváme zde houfy turistů, kteří ochotně fandí a trpí s námi.



Dostáváme se na rozcestí, kde po vrstevnici míříme na poslední občerstvovačku této tratě. Pravidelní účastníci vědí, co je před nimi, a proto se na něj řádně připravují, a to pořádným doplněním energie. Následuje krátký kopec. Asi tak od půlky je rychlejší vzít kolo na ramena a běžet po svých. Nahoře naskakujeme a po vrstevnici s mírným sešupem se přibližujeme k odbočce na proslulou zkoušku peklem, tolik vyhlášený "Hvozd" (750 m n. m.). Dá se vcelku v pohodě vyjet. Teda pokud jste si nějaké ty síly šetřili. Jak jsem se tak díval, většina nešetřila. Zdoláváme a do cíle zbývá necelých 10 kilometrů. Opět je tu hodně náročný technický sešup. Pokud se k tomu přidá únava, tak záchranáři mají plné ruce práce. Klesáme až k rozcestí, které se nachází u dělicích hraničních kamenů, a zároveň tu dochází k dělení tratí. Krátká vlevo, dlouhá vpravo. Mírně stoupáme a po pravé ruce míjíme Krompach, místo našeho útočiště. Opět klesáme na asfaltku a po pár stovek metrech šlapání, se řítíme posledním nebezpečným úvozem dolů. Zdálky už jsou slyšet rozléhající zvuky z ranče. Už ho mám před sebou. Pereme to, co se dá. Kolem dojezdu, na dřevěném ohrazení výběhů, posedávají zvědaví diváci. Těsně před koncem mi pořadatel naznačuje, ať přibrzdím! Ptám se proč? Už je mi to jasné. Je tam skoro 3 metry dlouhý kolmý sešup. Zadek brzdí o plášť a je tu cíl.

Letos to byla fakt bomba. Snad i díky suché trati. Organizace opět fungovala na výtečnou. Značení všude. I když jel člověk úplně sám, neměl moc šancí zabloudit. Navíc, další zlepšovák v podobě igelitových červeno - bílých pásek, umístěných na stromech a jiných viditelných místech, tomu také pomohli. Je to skvělá věc. Jídla a pití bylo dost. Všude panoval klid, a pokud někdo čekal chaos a sáhodlouhé fronty, byl zklamán. Vrátili jsme čip a šli jsme se také nadlábnout. Těstoviny byli mňam. Chladné počasí bylo ale znát, a tak se vracíme na Krompach převléknout a rychle na vyhlášení. Díky mnoha kategoriím bylo dost dlouhé, ale nikomu to nevadilo. Probíhalo v poklidu stejně jako tombola. Navíc kdo chtěl, mohl sledovat MS v hokeji v nedaleké jízdárně. Večer pak už tradiční zábava.

Je mi jasné, že čekáte na nějakou tu kritiku. Přeci nic nemůže být dokonalé?! Určitě sem patří ten dojezd, bylo mnoho těch, kteří končili v kotrmelcích, po nedobrovolném letu, který připomínal comicsové scény. Neminulo to i Jardu Purmenského, který to prý ale jen tak tak ustál, a to by byla opravdu škoda, kdyby tato legenda musela předčasně ukončit sezónu. Jinak jsem opravdu nic nezaznamenal. Třeba mi pomůžete vy?

Co musím ale říci, že bylo strašně moc úrazu, a to opravdu vážných. Naštěstí byli všude záchranáři a horská služba, za což jim a nejen jim patří poděkování. "Díky!". To ale patří i pořadatelům a všem, co se jen trochu podíleli na této akcičce. Ještě jednou díky a moc se těšíme na další rok! Na mé stupnici 1-5( jednička nejlepší), jasná jednička!