Toť nadpis jako stvořený k polemice. A nad čím by se asi tak dalo polemizovat? Nad ledasčím, co třeba například nad tím, jak je vůbec možné, aby se žena dostala ke kolu, potažmo k pořádnému bajku…?
Já, jako žena (doufám… :-)) jsem se s různými předsudky od „rádoby“ silnějšího pohlaví setkala nespočítaněkrát. Jenže co by pořádnou ženskou odradilo..
Žádná profesionálka, bajčím jen tak pro radost a pro udržení kondičky (jako většina žen na rotopedu)… Nepatřím ani mezi divoké bajkery, ale žádný andílek taky nejsem. Jezdím svoje tempo, své trasy
a rozšiřování obzorů se nebráním.
Tak nějak se mi ani nechce uvěřit, že bych se právě já stala dychtivou závodnicí s helmou a v kraťasech,
na kterých je patrné, že prošly už několika sezónami.
Zrovna tento víkend jsem se byla projet, sice na krátké, asi 20-ti kilometrové trase, která však stála za to. Sluníčko toho dne svými pichlavými paprsky nutilo vyjet do pobouřkově nasáklé přírody. V malebných lesích Jižních Čech, kolem stojatých vod a rybníků, s komáry a blátem za krkem, byla to projížďka pěkně drsného charakteru. Cesty byly plné drobných i větších kamínků a kamenů, bága a kaluží plných špinavé dešťové vody. Vzhledem k tomu, že opravdu bylo po dešti, dozajista si dovedete představit, jak pak člověk vypadá. To už ale v zápalu “boje” jde veškerá krása stranou, hlavní je, pořádně se vyřádit a zůstat přinejlepším jen s malými oděrkami…
Pro mne není důležité vyhrát, ale zúčastnit se… A to bych brala jako motto dne.