Merida Bike Tour 2002

V sobotu 8.6.2002 se v Jedovnici u Brna konal další z „velkých“ letošních marathonských podniků. Protože asi tři dny před startem závodu začalo vytrvale pršet, dalo se tušit, že trať bude značně rozmoklá, rozbahněná a tím pádem velice obtížná. Někteří přemýšleli, jestli to rovnou nezabalit, ale v sobotu ráno v Jedovnici dokonce na chvíli vykouklo sluníčko a to vlilo borcům optimismus do žil...

Místo a čas konání:
kemp u rybníka Olšovec, Jedovnice u Brna, sobota 8.6.2002 v 10:00h

Technická data:
délka: cca 100km
převýšení: cca 2300m
ostatní údaje (mapa, profil, výsledky) tady


Cesta na start
 Do Jedovnice jsme s kolegou bikerem dorazili v sobotu 8:55h, jen pět minut před oficiálním ukončením prezentace, z důvodu několika dlouhých objížděk na trase. Kemp jsme našli snadno, na parkování bylo místa dost. V kanceláři závodu jsme dostali obvyklou „startovací igelitku“ s tričkem, startovní číslo a čip pro měření času a šli se připravit na start. Měl jsem dilema, co si obléci, deštivé počasí předchozích dnů a věštby předpovídačů počasí dávaly tušit, že bude zima a pršet. V tomto okamžiku (cca 9:20h), však mezi mraky vykouklo sluníčko a začalo to vypadat nadějně. Zvolil jsem tedy funkční spodní tričko, dres s krátkým rukávem a do Camelbaku jsem ještě přibalil nepromokavou vestu. Počasí však během 10 minut vzalo prudký obrat, obloha se opět zatáhla, ochladilo se, ale zatím nepršelo - věštby nelhaly, a tak jsem se raději převlékl do dresu s dlouhým rukávem.

Start
Na start marathonu se nakonec v sobotu ráno postavilo asi 700 odhodlaných závodníků. Závod tvořily dva různé, přibližně 50 km dlouhé okruhy, před těmi co jeli „krátkou“ byl jeden okruh, na odvážné na 100km trati čekal po průjezdu kempem, ještě druhý okruh. Stáli jsme s kamarádem bikerem asi uprostřed startovního pole a převažoval u nás mírný optimismus, způsobený nevědomostí, co nás vlastně tento den čeká. V deset zazněl povel ke startu a celý dlouhý had cyklistů se vydal na celodenní strastiplné putování po kopcích Moravského krasu.

První kolo
Úvodních cca 5 km vedlo po silnici, do mírného stoupání. Cílem bylo roztrhat ten obrovský balík cyklistů před nájezdem do terénu, to se celkem podařilo, při vjezdu na lesní cestu k ucpání trati nedošlo. Trať byla sice mokrá, ale s množstvím bahna to zatím nebylo tak hrozné. Jelo se dost rychle a cesta příjemně (zatím) ubíhala. Po asi 16 km byla první občerstvovací stanice, tu jsme minuly bez povšimnutí a pokračovali dál. Tady začínalo první větší stoupání, nebylo ani tak obtížné, co se týká sklonu stoupání, ale rozbahněná, klouzavá trať nás donutila místy tlačit. Po dalších asi 19 km (tj. na 35 km) byla další občerstvovací stanice. Tady jsme již na chvíli zastavili, něco málo pojedli, doplnili ionťák a pokračovali dál. V jednom z následujících sjezdů, kolega zjistil defekt zadního kola, tak jsme zastavili a měnili duši. V této době bylo závodní pole už tak roztrhané, že nás za cca 10 minut opravy předjelo jenom minimum závodníků. Po další hodině jízdy jsme dorazili, na v pořadí třetí, občerstvovací stanici. Ta byla v prostoru cíle, před nájezdem do druhého kola.

Druhé kolo

Následujících 50 km se však proměnilo v noční můru, neustále přeháňky trať více a více rozbahňovaly a sil valem ubývalo. Stoupání, které by nebyl problém vyjet za sucha, se měnila v pěší pochody po kotníky v jemném bahně. To ulpívalo úplně na všem, při pohledu na naše biky, nešla téměř poznat ani původní barva. Po pěším výstupu na kopec následoval sjezd, který se v všudypřítomném bahně často měnil v neřízený skluz. Na 65.km v asi 300m dlouhém sjezdu, který tvořilo bahno a v něm stékající potoky vody, mi nadobro „odešly“ zadní brzdové špalíky. Tak jsem zbývajících 25 km do cíle jel jen na přední kotoučovou brzdu. V těchto extrémních podmínkách se plně ukázaly přednosti kotoučových brzd před ráfkovými. Na 68. kilometru nás čekala další občerstvovačka, tady jsme pojedli musli tyčinky a něco tvrdého sýra a dál pokračovali směrem k cíly. Povrch trati byl již tak bahnitý, že jsme téměř do každého většího stoupání museli jít pěšky. Na 87. kilometru byla ještě poslední občerstvovací stanice. Zde prozřetelný organizátor nachystal tank s vodou, tak jsme omyli alespoň převodové ústrojí našich zabahněných ořů. Posledních 13 km do cíle jsem už jel na poslední zbytky sil, abych po 100km jízdy, v čase 7:03 hod. na 239. místě v kategorii muži (297. místě celkem), protnul pomyslnou cílovou pásku. Hned po dojezdu jsme obdrželi malý zlatavý pohár s logem letošního ročníku Merida Bike Tour, jako upomínku na toto velké blátivé dobrodružství.



Postřehy z trati:



a další...