Druhý den vyrážíme poměrně pozdě, nicméně s cílem dosáhnout Novohradských hor. České Velenice plné stánkařů rychle necháváme za sebou a čeká nás první stoupání před Novými Hrady. Najeté metry opět sjíždíme a když se vynoříme z lesů, otevírá se před námi nádherné panoráma Novohradských hor, konkrétně Vysoká (1034m.n.m.), Kraví Hora (953m.n.m.) a sedlo, kde je zaklíněná vesnice Hojná Voda. My si však ještě dopřáváme oběd a pár piv v Nových Hradech, opět dokupujeme zásoby které se nám vůbec nedaří dostat do brašen (hlavně lahváče znamenají neřešitelný problém). Následně nás čeká první horská prémie, v podobě výjezdu přes Dobrou Vodu do sedla Hojné Vody. Nahoře nás ale čeká odměna v podobě nezapomenutelného rozhledu. Ale už spěcháme, stmívá se a my se musíme schovat do hlubokých hvozdů a přečkat noc. Dáváme se po asfaltce doprava a dostáváme se do hustého lesa. Tato cesta je neznačená a měla by nás dovést do osady Žofín. Hledáme vhodné místečko, kde by nás nikdo nenašel a mohli jsme v klidu rozdělat nezbytný ohýnek. To nacházíme až téměř za tmy. Holky chtějí stavět stany, budiž, ale já si opět po roce dopřávám hvězdné nebe nad hlavou. Jsme na tichém palouku na kopci uprostřed lesů a kam oko dohlédne, ani jedno světlo, ani jeden náznak civilizace. Vedle nás bublá potůček s mrazivě studenou vodou, čehož dívky ihned využívají a provádějí tělesnou hygienu. My zbylí jsme chlapi, my si snad můžeme dovolit trochu zapáchat, ne? Noční ticho ruší jen naše povídání, praskot ohně a houkání sovy.
Ráno se všude třpytí rosa, mám trochu navlhlý spacák, ale to znamená že počasí by mělo být dokonalé. Vyjíždíme opět pozdě a navíc je to hned do prudkého kopce. Řetězy skřípou na devítikolech jak tam rveme kašpárka a energie z ranní snídaně rychle ubývá. Naše plíce lapají po voňavém a vlhkém vzduchu novohradských lesů. Jsme kolem tisíce metrů vysoko a trochu bloudíme a to tak, že se na chvíli ocitáme v sousedním Rakousku. Takže otočit a kousek zpět, alespoň za hraniční značku. Povolujeme brzdy a terénním sjezdem(nemít tak ty brašny) šťastně dorážíme k okouzlujícímu rybníčku Zlatá Ktiš. Trasa poměrně kopcovitá, což jsem moc nečekal, protože z mapy všechno vypadalo jak náhorní plošina. Za to může ale značení vrstevnic po 50 metrech, kteréžto drobnosti jsem si všiml teprve včera:-) Po sjezdu do opuštěné osady Žofín máme namířeno do Žofínského pralesa. Krajina se začíná značně podobat té šumavské, občas mezi lesy slať, vrcholky kopců listnaté a hlavně nikde ani noha, žádný auta, jen cyklisti. Pomalu projíždíme pralesem, rozdíl mezi pralesem po naší pravé straně a "normálním" lesem na straně levé je řekl bych docela minimální. Příroda se tu od války vyvíjí bez lidského zásahu, takže už se leckde objevuje smíšený porost a přirozenější podoby lesa než smrková monokultura. Poněkolikáté míjíme průsek, co tu zbyl jako jizva na tváři krajiny po železné oponě. Opět si užíváme sjezdík a už se před námi se rýsuje mohutná hradba 1000 metrů vysokého hřebene mezi Myslivnou (1040m.n.m) , Lovčím Hřbetem(980m.n.m) a Jánským vrchem(990m.n.m.). Debatujeme tedy, jestli máme do vybydlené vesnice Pohoří na Šumavě jet přes, nebo toto stoupání objet po vrstevnici. Nakonec se domlouváme na náročnější variantě přes hřeben. Po jeho úspěšném zdolání sjíždíme šíleným sjezdem, kde se mi maximálka na tachu vyšplhá až k 70km/h, což s 25 kilovou zátěží nad zadním kolem není žádný med.
Lehce unaveni vjíždíme do Pohoří, kde se vedle ruin starého kostela staví pár nových domků. Pohoří na Šumavě bylo před válkou prosperující ves s 1000 obyvateli, v 50 letech však měla smůlu, že ležela v hraničním pásmu. Naši komunističtí spoluobčané nařídili demolici… Zdejší malá náhorní plošina leží ve výšce přes 900m.n.m. a její vzhled je typicky šumavský. Slať střídá louku, ze země vykukují zakulacené skály a okolo se tyčí listnaté vrcholky kopců, jeden z nich je Kamenec(1072m.n.m.), nejvyšší vrchol Novohradských Hor v české části. Úplně nejvyšší horou je rakouský Viehberg (1112m.n.m). Zastavujeme na mostě přes říčku a cpeme do sebe zásoby energie. Asi hodinu se kocháme přírodou a nabíráme síly. Kousek od vesnice je také pramen Lužnice, trochu nás ale tlačí čas a tak ho bohužel vynecháváme.Čeká nás delší sjezd po rozbité silničce a následné napojení na naší známou příhraniční cyklostezku č. 34.
Ta nás nekompromisně vyvádí z Novohradských Hor, sjíždíme hodně kilometrů pořád dolů k Dolnímu Dvořišti. Ještě poslední ohlédnutí na zalesněné vrcholky a vjíždíme na rovinu. Náš další cíl je Šumava. Překonáváme odporné příhraniční vesnice, které ostře kontrastují s upravenými rakouskými. Dnešní den dojíždíme podél Vltavy až na Lipno, ale jelikož o Šumavě toho bylo napsáno už dost, tak zde své vyprávění končím. Novohradské hory mě naprosto učarovaly. Je to opravdu kus nedotčené přírody, kde můžete hodiny jet aniž vyjedete z lesa, aniž potkáte člověka. Fascinuje mě ta rozlehlost území, kde není ani památka po turistických "vymoženostech" jako jsou kempy, hotely, sjezdovky, parkoviště, auta. Takže jestli přemýšlíte, kam příští léto vyrazit, zkuste tyto zapomenuté hory.
Nakonec ještě pár technických poznámek. Pohraniční cyklostezky jsou nejlepší volbou pro cyklistické putování na těžko, jsou většinou z hrubého asfaltu a není na nich, kromě cyklistů, žádný provoz. Těžko říci, jestli by se v Novohradských horách daly jezdit ortodoxní švihy na biku, je zde minimum značených turistických tras. Stálo by za to prozkoumat podhůří, které je neméně zajímavé. Stanování ve volné přírodě je v CHKO zakázáno, takže jsme nejspíš riskovali pokutu. Pokud je ale člověk ohleduplný k přírodě, pak si myslím, že těch pár nocí v roce, kdy si může dopřát luxus spaní venku ničemu neškodí. Z Pohoří jsme jeli cyklotrasou 1192, mám ale dojem, že ještě hezčí by mohla být trasa 1193, která vede podél hranice okolo Kamence, Jelení hory a následně podél Malše. Používal jsem mapu Shocart Novohradské hory, jistou záludností může být poněkud netradiční značení vrstevnic po 50 metrech, což způsobuje horší čtení terénu.
