Tak je tu další závod poháru Kolo pro život. Kutnohorská padesátka. S Tomem jsme se už hrozně těšili až si to mezi sebou zase rozdáme. Poslední závody jsem měl vždy v závěru více sil, a tak bylo jasné, že mě bude chtít porazit. Po cca 115 km v Železných horách se nám 50 km zdálo jako odpolední projížďka a ono to opravdu moc těžké nebylo, ale nepředbíhejme.

Poměrně chladné dopolední počasí jsem si v den závodu pochvaloval. Vedro mi na biku nedělá dobře, (je zajímavé, že na silničce mi nevadí) a tak mi nevadili ani po obloze se honící mraky věštící déšť. Bohužel (pro me) sluníčko nad mraky vyhrálo a už od startu provázelo celý peloton. Nejprve je ale samozřejmě nutné se zaregistrovat. Pole bikerů se rozdělilo na dvě skupiny. Ta, která byla zaregistrována a platila předem a na ty, kteří se registrovali až v den závodu. První skupina měla registraci vyřízenou během pár vteřin. Ta druhá strávila na schodech a v chodbách před kanceláří i několik desítek minut. Co mne ovšem překvapilo nejvíce byly pobíhající zástupci elity. V davu jsem rozpoznal Pavla Boudného i Milana Spěšného, kteří se pro start rozhodli asi až na poslední chvíli. I Tomáše bohužel okolnosti donutili stát frontu a platit "znovu" startovné. Měl jsem alespoň čas se trochu připravit a dojít si na záchod. Toalety byly ovšem dost velký problém. V útrobách místního plaveckého bazénu, kde po závodě bylo možno se i osprchovat, byly zpřístupněny záchody s velmi malou kapacitou. Hlavně dámy měly problémy se na jedné míse dostatečně rychle prostřídat. Nezáviděl jsem ženám v předlouhé frontě zvlášť proto, že vím co je to předzávodní nervozita. Kdo to zná, ví o čem mluvím ;-).



Na start před plaveckým bazénem oba nastupujeme v úplně jiné náladě. Tomáš je po požití "drogy" SPEED8 nabuzen a hýří aktivitou, u mě převládá snaha se soustředit a po nepříliš dlouhém spánku hlavně nezývat. Možná i proto, že moje tělo ještě nebylo úplně vzhůru mi Tomáš hned po startu zase ujíždí. Možná se mu podařilo vyhnout se špuntu, který se utvořil hned za druhou zatáčkou závodu. Na klidu závodníků nepřidal ani mladík s favoritem, který v už tak úzké uličce vyloženě překážel. To, že se tam vůbec dostal bych se pořadatelům nebál vytknout. Trať byla obecně velmi rychlá, jelo se většinou po dost širokých cestách takže se i v pohodě dalo předjíždět. Mě to bohužel už od začátku moc nejelo. Ani bych neřekl, že by nohy nemohly, ale prostě se mi nechtělo šlapat a ani mě jízda moc nebavila. Možná právě proto, že mám radši techničtější terén a tady to místy vypadalo jak na travnatém letišti (jednou skoro doslova, kdo jel určitě ví). I proto jsem na první občerstvovačce jako jeden z mála úplně zastavil a vybral si z bohaté nabídky oblíbené melouny. Zde jsem se toho dne poprvé setkal s ředitelem závodu panem Strakou. Sám podával okolo jedoucím bikerům banány a bylo vidět, že se opravdu snaží aby vše proběhlo bez problémů. Až v druhé polovině trati se začaly objevovat techničtější pasáže, dokonce i dva brody a mě začala konečně jízda bavit. Podle mého názoru se někteří již dostatečně nekoncentrovali na trať a mohlo dojít k nepříjemným pádům. K několika skutečně došlo a jeden jezdec dokonce zaměstnal lékaře v místní nemocnici. I já se jednou málem válel. To když si to lesem valila skupinka asi 5 borců a z ničeho nic se objevil dost hluboký ďolík. Na brzdy jsem jen tak tak dobrzdil a do prohlubně jsem najížděl po předním kole. Ukočíroval jsem to a rozesmálo mě, když jsem zezadu slyšel uznání kolegy, že to bylo "fakt hustý". Na cca 40 km jsem na silničním úseku dojel Toma. Po silnici jsme si to s kolegou dávali někdy až 50km/h a tak jsem najednou zjistil, že nás Tom neuvisel. Návrat do terénu jsme oba uvítali a užívali si asi nejhezčího úseku trati. Technická pasáž kde jsem zaznamenal jediný, a ve svém bodování spíš poloviční, pád. To když jsem se nevešel na nízký mostek přes potok. Druhou občerstvovačku jsme s vidinou nedalekého cíle jen prolétli. K cíli se jelo svažující šotolinovou cestou, kterou znali účastníci závodu českého poháru v opačném "gardu". Nepříjemná vynášející zatáčka, kde podle mého mohl být s ohledem na bezpečnost více než jeden pořadatel a pak už jen cílová rovinka, nebo spíše cílová cestička. S malou ztrátou dojel Tomáš a oba jsme měli čas okolo 2h a 5min. Cca půl hodiny za nejlepším Standou Hejdukem. Ten projel trať pro mne neuvěřitelnou průměrnou rychlostí 31,8 km/h.



Z cílových aktivit bych vyzdvihl sprchy, které byly k dispozici v areálu plaveckého bazénu a jejich úroveň tím pádem převyšovala zatím všechny, jež jsme měli možnost na závodech vyzkoušet. Během převlékání jsme také podruhé potkali pana Straku, který se snažil omluvit některé nedostatky ve značení trati. Je jasné, že proti záškodníkům se asi bojovat ani nedá, ale organizátoři možná podcenili i to v jaké rychlosti budou závodníci jednotlivé značky míjet. Takto rychlá trať si žádala značení s větším předstihem. Bylo ale vidět, že hlavní organizátor má o hladký průběh závodu starost a tak očekávám, že kvalita bude rok od roku lepší.



Pozávodní program se scvrkl jen na rozdávání občerstvení (ještě že jsem neměl chuť na pivo, protože fronta byla obrovská) a neustále oddalované vyhlášení výsledků s tombolou. I proto jsme odjeli s předstihem a vyhlášení ani tomboly se nezúčastnili. Tombola sice lákala zajímavými cenami, ale po zkušenosti z Chrudimi, kde se strašně táhla, jsme ji oželeli. Proto znovu apeluji na pořadatele, buď připravte takový program, který diváky a účastníky zabaví až do vyhlašování tomboly, nebo ji vylosujte již během závodu a vyvěste výherce společně s výsledky. Z kutnohorského závodu jsem měl smíšené pocity. První polovinu jsem se trápil a kolo mě nebavilo, ale druhou jsem si docela užil a v cíli mi to bylo málo. Maratónské trati pro mne jsou větší výzvou a mám potom pocit, že jsem si něco dokázal. Závod jako je kutnohorská 50 je zase mnohem přístupnější pro širokou veřejnost, které ale muselo stačit poprat se s tratí, protože program okolo nebyl nic moc. Rád bych věděl jestli to je obecný jev na všech akcích seriálu "Kolo pro život" nebo jsme měli smůlu zrovna na poslední dva podniky. I nadále ale platí, že závod si děláme hlavně sami. A mě se ten den prostě moc nevydařil.