Počasí slibovalo možnost deště, ale to už je u letošního léta, co se prognóz víkendového počasí týče, téměř pravidlem. Prezentace byla rychlá, bez front a v příjemné atmosféře. Přilehlé komunikace sportovního areálu se kvapem plní, ale pořád je kde zaparkovat. Závodníci se převlékají, ladí stroje, mění obutí a spekulují co na sebe. Na atletický oval se pomalu řadí první nedočkavci. První startují příznivci tenkých plášťů a po nich, s odstupem pěti minut, bikeři obou délek tratí. Je trochu komický pohled na vyznavače cyklistiky, kteří okupují tartan určený pro atlety. Alespoň jedno mají oba sporty společné, a to obutí. I když naše tretry nemají hřeby, které by někdy taky neuškodily:-). Do 10 hodiny moc nezbývá, a tak pořadatelé sdělují poslední informace a pokyny pro závodníky.
Profil tratě
Start. Silničáři ujíždějí ven z areálu. Na pásku se řadí druha grupa. Opět probíhá důležitý výklad o trati a jejich úskalích. Nervozita stoupá, ale vtipkování neustává. Probíhají poslední úpravy, odlehčení, rozloučení s rodinou a nejbližšími a udělování rad a pokynů trenérů a manželek ("máš kapesník, podepsal si závěť, nezapomeň že máš dětí, máš teplé spodní prádlo, apod.). Start. Pole se řítí branou ven. Točíme vlevo a po několika desítkách metrech vpravo na most, přes řeku Ohře. Dlouho se nikam nespěchá. Je to dáno i zmatkem, spojeným se startem obou délek. Pokud se nekouknete přímo na číslo závodníka, nevíte vlastně či jde o borce na krátké, nebo dlouhé. Po pár kilometrech se dostáváme už do terénu. Pole se roztrhalo na malé skupinky, které více či méně spolupracují. Je znát, že tu den předem pršelo. A však trať je díky své členitosti a savému povrchu celkem sjízdná a troufám si říci, že se o tolik neliší od úplně suché varianty. Dle profilu pořadatelů, se převážná část stoupání nachází na prvních 30 kilometrech. Nenechte se však mýlit. Kdo čekal odpočinek, ten se načekal. Pokud chcete předjíždět tak do kopce a na rovině to není problém. Horší je to u některých sjezdů.
Na trati jsou tři (dlouhé 6) bohatě zásobené občerstvovací stanice a jedno servisní depo, které míjíte během závodu dvakrát. Dle mého oka, moc práce neměli (díky bohu). Po průjezdu prvním dlouhým sjezdem, kde se najednou proti mě zvedla zem, mi zbylo jen konstatovat, že zdolávání kopců čumákem vzhůru, jsou tou příjemnější částí závodu. Po oklepání, kontrole těla i kola a trochu v šoku, jsem se vydal do dalších bojů. Následující sjezdy opět nezklamaly. Kotouče hrály všemi barvami a nejednou se i tretra přidala do boje s tratí. Bylo často dost obtížné sledovat cestu a zároveň značení. Někdy mi připadalo, že se tu současně konají závody v triálku a downhillu.
Mapa tratě
Posledních 15 kilometrů, je převážně rovných a po asfaltce. Zajímavá je jen část v lese, kde si dali sjezd kořeny snad všech stromů z Karlovarska. Všude jsou slyšet jen těžko publikovatelné slova, které obohatily nejeden slovník. I ten můj. Ve Varech se jede už po cyklostezce, která nás přivádí přes most zpět do cíle. Opět se tvoří skupinky, které byli bez velkých obtíží roztrhány v lese. Většina diskuse se týká špatného značení, hlavně v druhé polovině, kořenů a jízdě po cyklostezce, kde není problém potkat matku s kočárkem a rodinu na výletě. A je tu cíl. Dostáváme jídlo a pití. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že kdo nepadl, jako by nejel. Šrámu a odřenin je dost a dost. Dokonce i pár vážnějších úrazů se prý objevilo. Ošetřovatelky tak mají hodně práce, ale berou to s úsměvem a rádi bolístku pofoukají.
Na stadión postupně přijíždějí další a další. Výsledky jsou postupně doplňovány. Někdo si myje kolo, někdo sebe, ale velká většina okupuje posezení kolem přilehlé restaurace doplňuje energii a klábosí. Občasné kapky jen těžko naruší příjemnou náladu, kterou doplňuje i dobře hrající živá kapela.
Konečné vyhlášení je na můj vkus dosti dlouhé. Trvalo něco přes hodinu. Opět by mohlo být, stejně jako na jiných akcí, trochu dříve. Většina lidí to nevydrží a odjede.
