Sehnat ubytování v tomto kraji, pokud nechcete bydlet zrovna v hotelu, je opravdu velice obtížné. Naše snažení skončilo zhruba v akčním rádiusu 20 km. Po odlepení ucha od sluchátka jsme to vzdali. Šumava je prostě rájem pro sportovní a turistické vyžití a tomu odpovídá i její oblíbenost a tudíž vytíženost.
Výhodou byl start ve 12 hod. Vyjíždíme tedy, ač neradi, až v sobotu ráno. Cesta je v pohodě a tak ubíhá velice rychle. Počasí je doprovázeno přeháňkami, stejně jako po celý týden. Před desátou vjíždíme do Vimperku a za pár okamžiků už parkujeme na louce v kempu. Na prezentaci dostáváme čísla, čipy a... dárkový předmět od spořitelny v podobě ledvinky. Už mám druhou. Pořadatelé by mohli zvolit třeba formu výběru, či co závod, to jiný předmět. To ne, že bych to považoval za nějak důležité a podstatné, závody přeci nejezdíme pro upomínkové předměty, ale je určitě mnoho těch, kteří chtějí nějakou tu vzpomínku na svoje sportovní zápolení. Teplota se pohybuje kolem 15 stupňů Celsia a občas vyleze i sluníčko. Hemžící se mraky, ale vypovídají o předpovídaných přeháňkách. Nic to ovšem neubírá na skvělé náladě všude kolem nás. Po obligátním rozjetí se řadíme cca 20 minut před 12 hodinou do pole netrpělivců. Avízovaný hromadný start obou tratí (30 a 55 km), mě při pohledu na složení startovního pole trochu děsí. Je to směs dětí a dospělých, což může způsobit nepěkné situace. Jeden z mraků se rozhodl shladit naše nažhavená těla.
Vyrážíme. Kousek po louce kempem a hurá po asfaltce vlevo do prvního stoupáníčka. Pole se trochu trhá, ale na prvním sjezdu je nás stále dost pohromadě. První pády. V tomhle počasí a za této podoby trati, to chce maximální soustředěnost a opatrnost. To se potvrzuje po vjezdu do terénu. První část je díky vydatným dešťům hodně podmáčena, což způsobuje vytvoření bahnitých kolejí a kaluží špatně odhadnutelné hloubky. Výjezdy jsou často kamenité a travnaté, a tak zadní kolo prokluzuje jako o život. Na trase je i lávka přes potok, kde se začínáme trochu štosovat. Zhruba na 7 kilometru v obci zvané Putkov dochází k dělení tratí. Předchází mu malé bahní rallye u místního kravína. Seskakuji z biku a brodím se po kotníky v bahně. Vzhledem k tomu, že už jsme stejně všichni zabláceni jako hroši, tak to nikomu ani nějak nevadí. Navíc jeden dobře mířený průjezd kaluží a vše je jinak. Kousek opět sjíždíme a kolem 10 kilometru stoupáme k obci Vacov, kde je rychlostní prémie. Opět v terénu. Trať vede převážně po lesních a polních cestách. Prostě tak jak to má být. Stále jedeme vzhůru, údajným nejhorším stoupáním směr Javorník (dle profilu z propozic). Na jeho konci se nachází občerstvení. Celkem to šlo. Dobrovolníci nabízejí banán a pití. Pole viditelně prořídlo, a tak se nikdo moc nezdržuje a šlape se dál.
mapka trati
Jede se směr Nicov, Studenec, kolem Popelné hory a přes Roviny se dostáváme na asfaltku do lyžařského areálu Zadov. Koukám, koukám Kačenka (Neumanová) nikde. Škoda. Těsně za areálem odbočujeme vpravo na lesní cestu kolem Hrbu (zhruba místo napojení tratí) a Kamenné hory. Výše popisovaná část je velmi pestrá. Takový malý tobogán, plný výjezdů, sjezdů, kaluží, kamení, bláta a veverek. Diváci, i přesto, že není zrovna moc hezky, také nechybí. Těžko říct co je horší. Zda jízda hlavou dolů přes nebezpečné kluzké kameny a kaluže, nebo hlavou nahoru kdy kolo občas ne a ne zabrat. Jedno je ale jisté. Oproti prvním 15 kilometrům je to daleko rychlejší a sjízdnější. Poslední kilometry do cíle jsou převážně z kopce. Cestou potkáváme několik bojovníků z třicítky. Z naší čtyřčlenné skupinky, jsme zbyli dva, nakonec ale jedu úplně sám. Cítím cíl a tak jedu naplno, hlava nehlava. Vjíždím na asfalt a zjišťuji že jsem zpátky ve Vimperku. Poslední klička a pomocník mě nasměrovává do posledních metrů. Mírné stoupáníčko, ostrá pravá a hurá do cíle.
Dostávám pití a rovnou si jdu stoupnout do fronty na umytí. Samozřejmě nejprve mého oře. Čekání si krátím klábosením se soupeři. Dozvídám se o nebezpečných pádech a o setkání bikerů se stádem krav. Nic příjemného. V prvním případě je to z valné části naše vina. V druhém lze těžko říct, kdo za to může. Všichni jsou rádi, že to mají za sebou. Obhlíží se míra škod. Každý trpí se svým miláčkem. Bude nutná celková očista a následná údržba. Ale to k tomuhle závodění prostě patří. Následuje návštěva místních sprch. Je tu plno, ale odsýpá to. Voda je sice studená, ale to nikomu nevadí. Hurá obleknout a do cíle čekat kamarády. Plánované vyhlášení o 16 hodině se trochu posouvá, což je pochopitelné. Je mnoho těch co nečeká a odjíždí. Zůstáváme až dokonce. Ceny jsou rozdány a mračna se opět stahují, už snad po sté. Nasedáme a odjíždíme plní zážitků a spokojenosti.
Po přečtení těchto řádku by se zdálo, že nebylo o co stát. Nám se ale závod moc líbil. Trať byla skvěle zvolena jak co do členitosti, tak do převýšení. Za sucha to musí být super. Do celkového kladného hodnocení, přispěla i okolní příroda. Značení bylo dostatek a celkem dobře viditelné. Všude bylo dost dobrovolníků a na těch nejnebezpečnějších úsecích stála horská služba. Množství a forma občerstvení na trati, byla dostačující. Možnost umytí kol a sprchy byly také plusem.
A nyní trochu popela na hlavy pořadatelů. Za úvahu by stálo rozdělení bikerů dlouhé a krátké trati na startu. Také se mi zdálo, že balení cíle začalo trochu brzo. Přeci jenom ne všichni mají závodní ambice. Možná se ale mýlím? Jídla po závodě byla dvě, a to buřty a těstoviny. Pasta Italiano došla docela brzo. Mohli jich uvařit více.
A známka? Osobně dávám za 2, stejně jako moje okolí. Budu ale rád, i za váš názor a pohled. Rozhodně se sem, tedy pokud zdraví dovolí, příští rok vrátíme. Mohu vám tuto akci jen doporučit, stejně jako návštěvu tohoto kraje. Určitě zde strávíte příjemný, třeba prodloužený víkend.