Ráno jsme si pěkně přispali a vyrazili směrem k obchodu na snídani. Se smutnými oči a prázdným žaludkem jsme zjistili, že mají zavřeno i přesto, že dnes podle jízdního řádu měli mít otevřeno. Podle kostelních zvonů, které ráno nás probudili, jsme usoudili, že dnes je asi nějaký svátek. A tak celý hladový jsme vyrazili do Vídně, tam snad otevřeno bude, vždyř je to hlavní město, říkali jsme si naivně. Cesta vedla podél Dunaje až do Vídně, hned jsme zamířili k centru, tam bude obchodů. Bohužel první obchod zavřeno, druhý taky, nervozita stoupala a agresivita také, ono jedenáct hodin a my stále bez jídla, našim útočištěm byl mekáč, konečně jsme se mohli do něčeho zakousnout a tak s plnými břišky jsme vyrazili po památkách. Na kolech jsme to zvládli dost rychle, ještě jsme zajeli k Technické univerzitě, to jsme museli vidět. A pak to vzali na druhou stranu řeky k Prateru, prošli jsme se tam a razili dál. Našim dalším cílem bylo UNO-CITY, ale také hlavně stále nějaký obchod, sice jsme už byli po snídani, ale co oběd a večeře…UNO-CITY bylo krásné moderní sídliště opravdu se vším, ale obchod měl i tam zavřeno. Projeli jsme se tam a sjeli k Dunaji a podél řeky jsme se vrátili zpět do kempu. K véče jsme si nakonec koupili kebab a udělali instatní polévku. No přežili jsme a usínali s nadějí, že zítra už žádný svátek nemají. Potřebovali jsme koupit přeci nový tachometr, abychom věděli jak jsme na tom. A také mapy, protože dál jsme neměli žádného průvodce.

Hned ze začátku dne jsme se pustili do zdolávání zbytků hor, co nás čekal. Zmákli jsme to a už jsme byli v Zwettlu, kde jsme si u pumpy nakoupili a v mekáči opět najedli. Spokojeni jsme vyrazili dál na kopce, dojeli jsme do Gmündu, kde jsme udělali poslední fotku v Rakousku a už jsme byli v E`eských Velenicích. Odtamtud jsme zamířili do Třeboně, opravdu bylo znát, že už jsme opět doma, díry v silnicích to dokazovali, ale na červenou turistickou to ještě nemělo. Jeli jsme přes Třeboňskou pánev, takže povrch nám přál na rychlosti nešetřit a proto za chvilku už jsme seděli v hospůdce, opět u českého piva (konečně) a smažáku, nedaleko Třeboně. Do kempu u Třeboně jsme dojeli po krásné cestě lesem kolem rybníků a tak plni radosti, že jsme opět doma, jsme začali stavět stan. Pak jsme si všimli dvou kluků, kteří si pinkali volejbal a tak jsme si řekli proč si nezahrát s nimi. Nadšeni souhlasili, bohužel za chvíli jsme to vzdali, aby nám zbyli ještě síly na další den, ale byla to příjemná změna pohybu.

Cílem tohoto dne byla chalupa u babičky a také pořádné jídlo od ní. Plni chutí jsme vyrazili na cestu, ještě v Třeboni jsme se zastavili na snídani a pokračovali jsme do Bechyně, kde bylo krásně. Usadili jsme se v krásném parku a začali obědvat, snili jsme o tom, že bychom se natáhli s plnými žaludky na chvilku na zem, ale to jsme hned zavrhli, protože bychom tam jinak nikdy nedojeli. Ještě nás čekal pořádný kus cesty a nožky bolely. Vytkli jsme si cíl, že až dojedeme do Milevska, tak si dáme pivko a pak už to bude kousek. V Milevsku jsme byli za nedlouho, ale žádná pořádná hospoda nikde a tak jsme pokračovali dál na Kovářov. Z Kovářova už to byly jen 3 kilometry k babičce. A tak jsme z radostí dali pivka v Kovářově. Někteří plni sil, jiní s těžkými nohami jsme dojeli až k babičce, kde nás opravdu čekalo dobré jídlo.

Ráno bylo trochu chmurné počasí, ale než jsme se nasnídali, trochu se to vybralo a tak jsme se dali na cestu do Sedlčan, jeli jsme přes Vysoký Chlum, kde je krásný zámek, ale také pivovar Lobkovic. Dále jsem jeli do Jílového u Prahy, to bylo kopců, ale hnala nás představa, že už večer budeme ve své posteli. V Jílovém jsme poobědvali a vyrazili dál ku Praze přes Jesenici. Konečně v Praze, jeli jsme přes Chodov, Hostivař až domů, kde jsme vybalili brašny, umyli se a jeli jsme ukázat fotky rodičům. Vyprávěli jsme o naši cestě do Vídně, tak jako vyprávíme teď".