Z krásného snu nás probudil v 7:00 h. budík, který jsme hbitě zamáčkli a spali dál, ale po chvíli nám to došlo, vždyř dnes odjíždíme do Vídně. Rychle jsme vyskočili, nasnídali, natáhli na sebe profesionální oblečení na kolo, no přeci nejsme žádný žabaři, jedem už do Vídně. A kolem osmé hodiny (skoro až v devět) jsme vyrazili směr Hostivař ještě za doprovodu táty, no přeci musíme mít sebou bodygarda, co kdyby se nám něco stalo hned na začátku cesty. Plní elánu a s úsměvem jsme se vydali na cestu. Bohužel ani jsme nevyjeli z Prahy a už jsme zjistili, že jsme se ztratili, ještě že jsme měli sebou tu mapu Prahy, ale stejně nám to moc nepomohlo a tak jsme vyrazili podle slunička, směr jsme měli dobrý,ale cesta byla špatná. Jeli jsme po červené turistické, takže pro naše kola, to byla výzva si užít trochu kořenů a skoček. Ale brašny to trochu bojkotovali, takže když jsme se dostali do Průhonic byli jsme pěkně vydrkotaný a o zadku ani nemluvím a to nás ještě čekal kus cesty. Napili jsme se, nabrali síly, zamávali tařkovi a vyrazili směr Týnec nad Sázavou, to bylo kopečků, ale zas z kopečků a tak jsme dojeli až do Neveklova. Další zastávkou měla být Kosova Hora, kde byl náš cíl hospůdka s oroseným pivkem, tak nás ta představa hnala kupředu, že jsme najednou seděli u pivka a ještě měli před sebou utopence, tak přeci správný sportovec musí někde nabrat energii, ne. Vůbec se nám nechtělo od pivka, ale čas utíkal a my stále nevěděli, kde dnes budeme spát. Kemp na mapě v blízkosti žádný a tak jsme si řekli, že dojedeme do města Sedlec-Prčice a tam někde ve volné přírodě se zabydlíme mezi zvířátky. A tak se i stalo, dojeli jsme tam, bylo zrovna posvícení, takže lidí moc, muzika hrála a my uřícení. Hned jsme byli středem pozornosti. Rychle jsme ujížděli až jsme dojeli na malou loučku, kde jsme se hned usadili a vybalili jídlo. Pěkně nacpaný instantní polévkou jsme vyrazili se umýt do potůčku, který tekl nedaleko, to bylo osvěžující, ta ledová voda a čistá, tedy než jsme tam vlezli my. Osvěženi jsme si zalezli do spacáků a poslouchali v dáli muziku, která byla slyšet z města.

Ráno nás probudil zvídavý traktoriska, který se divil, kdo mu to přebývá na louce, ale naštěstí usoudil, že jsme neškodní a tak pokračoval v cestě dál. Noc byla zbytečně moc chladná, proč jsme sakra vyházeli ty nedůležité tlusté ponožky, no teď už se pro ně vracet nebudeme. Skočili jsme na kolo a hned jsme se zahřáli jízdou do pořádného kopce, ale odměna za to stála, nejen ten krásný sjezd do Borotína, ale i ta snídaně, na které jsme opravdu nešetřili. S plnými žaludky jsme se vydali na cestu do Tábora, kde jsme nakoupili a hned také ztratili značení naši trasy číslo 11. Po chvíli hledání, jsme se zas našli, ale nakonec jsme se rozhodli, že po ní nepojedeme, ale rovnou si to zkrátíme do Sezimova Ústí a pak se na ni opět napojíme. Cesta byla krásná podél řeky až do Sezimova Ústí, ale tam jsme trochu zabloudili a nevěděli kudy a tak jsme to vzali rovnou po hlavní do Plané nad Lužnicí. A z Plané jsme už frčeli opět po cyklotrase. V Červené Lhotě nás čekalo překvapení od Franty, který tam byl na dovolené týden před námi. Vše bylo připraveno, mělo to být schované na první příjezdové cykloceduli. Zvědavě jsme tam dojeli a byla tam KPZ /krabička poslední záchrany/. FRANTO DĚKUJEME,moc nás to potěšilo a šitíčko jsme sebou opravdu neměli. Sebrali jsme KPZ a vyrazili k zámku, který byl bohužel zavřen zrovna v pondělí a tak nám nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě až do Jindřichova Hradce, kde jsme měli vyhlídnutý kemp, ale bohužel, když jsme dorazili na místo kemp nikde, jen chatová osada. A jelikož jsme byli hodně natěšený na sprchu a pak na procházku městem, rozhodli jsme se, že se jen tak nevzdáme. A tak jsme vzali telefonní seznam a našli jsme turistickou ubytovnu, zavolali tam, místa byla volná a tak jsme se šli zabydlet, osprchnout a vyrazit do města na jídlo. Když jsme přišli asi kolem jedenácté, bacili jsme do postele a spali.

Tentokrát jsme teplé ponožky nepotřebovali, ale ráno bylo děsivé, zrovna vyměňovali okna vedle v pokoji a to byl rachot. A tak jsme velmi rychle zabalili a vyrazili k obchodu na snídu. Pak jsme vyjeli směrem na Novou Bystřici, to byla krásná cesta lesíkem. Při cestě jsme se byli kouknout na zříceninu Landštejn, kde jsme byli svědky lesního požáru. Dojeli jsme do Slavonic a tam si dali pivko a opět tradičně utopence. Bylo to moc pěkné město. Měli jsme už vytčený cíl dnešního dne a to byl kemp u Vranovské přehrady a jelikož jsme měli před sebou ještě pořádný kus cesty, museli jsme se utrhnout od pivka a jet. Cesta utíkala a my už byli u Vranovské přehrady, kde se před námi rozprostíral kemp a tak jsme zamířili přímo k němu a hned do vody, jé naše první koupání. Pak jsme si uvařili véču, zašli na pivko a šup do stanu.

Probudil nás krásný sluneční den a s ním další šlapání. Od vody se nám moc nechtělo, ale nakonec jsme se dali na cestu po pěkné lesní cestě, která vedla Národním parkem Podyjí. Jeli jsme pěkně z kopečka k Dyji, ale museli jsme to objet po turistické stezce, protože most byl zničen loňskou povodní. Přijeli jsme k Dyji, přes kterou vedl lanový most, který byl pro 3 osoby,takže my dva a naše brašny byli akorát. Opět jsme se napojili na naši trasu a jeli směr Hevlín. To byl hraniční přechod, u něhož jsme byli rozhodnuti přespat. Cestou jsme projížděli krásné moravské vesnice a v jedné jsme se zastavili ještě naposledy na českém pivu a k němu jsme zdlábli utopence a aby toho nebylo málo dali jsme do druhé nohy ještě nakládaného hermelína, to byla dobrota. A tak jsme s nacpanými žaludky zas vyrazili. Další naše zastávka byla vesnice Sloup, ve které byl krásný obrovský mlýn, ale bohužel poslední prohlídka nám utekla o pár minut. Den jsme zakončili hledáním toho nejlepšího místečka na spaní, tak nás to vyčerpalo, že nám bylo nakonec úplně jedno, kde budeme spát. Spaní na louce bylo fajn i pár divočáků se na nás přišlo v noci kouknout.

Ráno jsme se probudili s vyjetými kolejemi na zádech vymačkané z té cesty, na které jsme si postavili stan, možná to nebyl nejlepší nápad. Plný nadšení, že dnes už dorazíme snad k Vídni, jsme se rozjeli k hranicím. Jupí, tak už jsme v zahraničí, v Rakousku, jásali jsme a úplně jsme zapomněli sledovat cestu. Když jsme se zorientovali po chvíli, vyrazili jsme správnou cestou směr Vídeň. Foukal nepříjemný vítr, takže jsme vydali hodně síly i když jsme jeli z kopce. A proto jsme načerpali síly v místní hospodě u citronového pivka. No české pivo to nebylo, ale na žízeň dobré. Plný sil jsme vyrazili opět na cestu. Měli jsme už vybraný kemp poblíž Vídně ve městě Klosterneuburg, který byl na druhé straně Dunaje. Když jsme dorazili k Dunaji, jeli jsme stále po stejné straně řeky, s tím že se přebrodíme až na dalším mostě. Cesta byla krásná podél Dunaje, ale v tom nás zastihla bouřka. Ze začátku byl déšť velmi příjemný, tak aspoň jsme se nemuseli už večer mýt. Ale z příjemného deštíku se stalo malé krupobití, které nás zastihlo zrovna na přívozu, protože jsme pak zjistili, že v dáli žádný most není a tak jsme se museli nějak dostat na druhou stranu ke kempu. Na přivozu, jsme neměli kam utéci před deštěm a tak jsme se schovali za auto, naštěstí hodný pan přívozník si nás vzal dovnitř do budky, když po chvíli zjistil, že jsme cizinci, hned na nás začal mluvit asi maďarsky, s tím že je to naše rodná řeč. Po chvilce zklamáni zjistil, že mu ani tak nerozumíme a tak tím naše konverzace raději skončila. Konečně jsme byli na druhém břehu a vyrazili celý mokrý do kempu. Byl to velmi pěkný a zařízený kemp, kuchyň, prádelna atd. Postavili jsme si stan u živého plotu, který nám později sloužil jako prádelní šňůra, opravdu bylo vidět, že nejsme zdejší a že jsme zdaleka o tom svědčili naše smrdící ponožky rozvěšené kolem stanu. Strávili jsme v kempu dvě noci. A teď když tak přemýšlím, je fakt, že příští den ty stany kolem nás nějak vymizeli, to asi ty ponožky. Vykoupali jsme se, vyprali a vyrazili na procházku do městečka, nakoupili jsme cestou něco k pití, nejlepší úlovek bylo pivo, o kterém jsme až později u stanu zjistili, že se nedá pít, protože je nealkoholické a to my sportovci do sebe nemůžeme ládovat. Večer jsme zjistili, že náš tachometr nějak nezvládl bouřku a přestal fungovat. Ani po důkladné domluvě šroubovákem, nevydal ani hlásku. A tak jsem šli spát.