Untitled

Je před pátou, balíme stan a vyrážíme směr domov. Čeká nás posledních 200km, které pojedeme každý sám. Dohodli jsme se na tom včera, protože Vašek pojede svým tempem, které by se mi moc nelíbilo a jemu zas asi to moje.

Přestože je ještě docela tma, tak se jede pěkně. Kousek za Kaplicemi se rozdělujeme a Vaškovi nechávám jednu ze svých blikaček, aby byl aspoň trochu vidět. Představa, že budu ještě dnes doma mě pohání jak přídavný motor, a tak jedu jak o závod a často frčím několik km stále přes 40km/h. Samozřejmě na tom má asi podíl i to, že klesám do Třeboňské pánve, ale i potom jedu stejně dost rychle. Začíná pomalu svítat a do Českých Budějovic přijíždím už za světla. Míjím spoustu cyklistů jedoucích do práce a narůstá také provoz na silnici. Pár kilometrů za Budějovicemi dorážím poslední kousek chleba, co jsem si koupil v Rakousku. Musím říct, že jsem si ho docela oblíbil, protože se ani nenamáhám na něj něco namazat a baštím ho suchý.

Šlapu naprosto oddaně po E55 na Prahu a orientuju se jen podle ukazatelů, a tak když se mě ptá řidič Trambusu na cestu na Domažlice, zmůžu se jen na odpověď, že naprosto netuším. Je ještě docela brzy ráno a na loukách se pasou srnky a občas je vidět taky nějaký ten zajíc. Obojí je pro mě zpestření jinak vcelku jednotvárné jízdy po mezinárodní silnici.

V ostrém tempu pak pokračuji až do Veselí nad Lužnicí, kde se opět ukazuje ignorance některých českých řidičů, když mě Tatrovka plně naložená uhlím předjíždí s doslova několikacentimetrovou mezerou a nutí mě sjet do trávy. Nadávám co můžu, ale není to nic platné, řidič mě samozřejmě neslyší. Kousek před Soběslaví nakupuju u benzinky kofolu a tatranky, které pak chroupám na každé zastávce.

Za Táborem začíná mírně mrholit, takže se na chvíli schovávám pod mostem a když mě déšť znovu zastihuje ještě o několik km dál, tak už na to kašlu a jedu jak stroj kopec nekopec, déšť nedéšť. Kopce kolem Benešova už ani nevnímám. Kousek před mostem přes Sázavu potkávám v protisměru plně naloženého cyklistu, a tak se zdravíme. Takové setkání mně docela zvedlo náladu a hned se jede mnohem líp. Před Mirošovicemi trhám u silnice blumy, přičemž se pak dozvídám, že Vašek udělal totéž akorát od 2 hodiny později.

Posledních 10km jedu v úplné euforii. Udělalo se krásně, vítr fouká do zad a kolo je nejlehčí za posledních 6 dní, co víc si můžu přát. Doma jsem ve dvě hodiny. V nohách mám celkem téměř 1000km a jsem o spoustu krásných zážitků, na které budu ještě dlouho vzpomínat, bohatší. Několik dní po dojezdu se už v hlavě rodí plán na přístí rok, takže za rok nashledanou v Alpách.