Kaprun 2003 - Světový pohár ve 4X, DH a XC

Městečko Kaprun v Rakouských Alpách je místem , kde se již tradičně konají poslední závody světového poháru horských kol v sezoně. Na minulý víkend zde tedy bylo naplánováno finále jak ve 4X, tak i v DH a XC. Protože to od nás do Alp není daleko, vydali jsme se s bráchou, tak jako spousta dalších nadšenců z Čech, do místa dění také.

Vyjeli jsme hned v pátek brzy ráno, abychom stihli odpolední klání ve fourcrossu. Po celou dobu jízdy hustě pršelo a bohužel nejinak tomu bylo i přímo v Kaprunu. Spíše ještě hůře. Celá oblast byla zahalena do mraků, ze kterých se neustále valily provazce vody. Okolní všudypřítomné velehory nebylo vůbec vidět. Teplota 13 °C. Počasí fakt pod psa.
Při příjezdu do města nás okamžitě zarazila jedna věc. Přilehlá louka, kudy doposud vždy v předcházejících ročnících vedly spodní partie sjezdu a kde se také nacházela trať pro 4X, zela absolutní prázdnotou. Vůbec to nevypadalo, že by se tu mělo něco konat. Okamžitě nás napadlo:“Ty vole, že oni to kvůli počasí úplně zrušili.“ Naštěstí jsme záhy zjistili, že je vše v pořádku a že se vše jen přesunulo asi o kilometr dále do města. Jak se však později ukázalo, zase tak daleko od pravdy jsme nebyli.
Pořadatelé si tímto přesunem nadělali spousty starostí, protože museli prakticky vymyslet úplně novou sjezdovou trať a vybudovat od nuly fourcrossové závodiště. To mělo být údajně kopií loňské tratě. Beze změn nezůstala ani trať pro crosscountry, protože tím že se přesunul prostor startu a cíle, vedly některé pasáže jinudy.
Ubytovali jsme se v místním campu. Ten byl tentokrát v podstatě součástí depa, kde měli rozložené své nádobíčko jednotlivé stáje, takže jsme byli nečekaně přímo v centru dění a všude na tratě to bylo jen kousek.
Na přilehlém kopci neustále létal vrtulník. V tu dobu tam už probíhal trénink sjezdařů. Pomyslel jsem si. „A sakra, to bude hustý, už asi někoho odvážej do nemocnice.“, Vydali jsme se zaplatit vstupné. Cena 8 eur po jednom dni nebo 16 eur na celý víkend včetně pátku. Chlápek v kase na mě ale spustil lámanou angličtinou:“ The race is cancelled. Today is all free.“ Naše obavy o zrušení závodu 4X se tedy naplnily. Podle všeho měl být přeložen na sobotu ihned po sjezdu. Vědět to dřív, nestávali jsme kvůli tomu ve 2 hodiny ráno.
Jak se ukázalo, tak létající vrtulník neodvážel zraněné, ale neustále navážel hromady štěrku na trať fourcrossky. Ta byla díky dešťům v úplně dezolátním stavu. Prakticky chyběl pevný podklad. Navezený štěrk tomu už moc nepomohl. Měl jsem zlé tušení, že tohle se nepodaří zprovoznit do soboty ani náhodou. Navíc dle předpovědi mělo pršet až do neděle do rána.
Šli jsme se tedy alespoň podívat na sjezdovou trať, kde už všichni trénovali. Sjezd vedl úplně jinudy než byli všichni doposud zvyklí a navíc byl téměř o polovinu zkrácen. Možná že ale tentokrát to mělo větší převýšení. Nevím jak z pohledu závodníků, ale z pohledu diváka se mi předchozí trať líbila více. Navíc člověk prakticky neměl možnost si jí pořádně prohlédnout, jedině snad za cenu neustálého se prodírání bahnem, roštím a ostnatými dráty. Po několika uklouznutí a jízdě po zadku a zádech ze svahu dolů jsem byl víc od bahna než sjezdaři. .
Zbytek odpoledne jsme prolezli krámky ve městě a taky si prošli jednotlivé týmy. Všude dávali nějaké suvenýry apod. Nejvíc rozdávačný byl asi stánek T-Mobilu MTB, kde rozdávali třeba kšiltovky nebo pláštěnky. To byl od nich vynikající reklamní tah, protože v tom deštivém počasí se fakt hodily a po chvíli byli téměř všichni lidi zahaleny do růžova. U Shimana byly vystaveny jednotlivé sady komponentů pro sezonu 2004 a každý si to mohl osahat. Hodně se mi líbila XT verze duálního řazení.
K večeru jsme pak ještě zašli na trať XC. I ta už byla neuvěřitelným způsobem rozbahněná. Podle výrazu některých bikerů, kteří si ji najížděli na nedělní klání, se dalo vyčíst, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Některé technické sjezdy vypadali dost obtížně sami o sobě, natož v takovýhle bahenních podmínkách. Potkali jsme zde i naše juniory z České Spořitelny.
Pátek nakonec příjemně utekl a tak jsme šli spát. Upřímně řečeno klobouk dolů před všemi závodníky, kteří tak jako my spali ve stanu. Všude vlhko a zima, takže to nakonec nebylo ani tak o spaní jako spíš o přežití. Kdyby po mě někdo chtěl, abych ráno nasedl na kolo a podával nějaké výkony, tak ho pošlu někam. Přesto ale ve stanech a karavanech spalo spousty závodníků, hlavně sjezdaři.
Sobotní semifinále sjezdu bylo posunuto už na dopoledne. Počasí stále stejné. Déšt a bahno. Jako první vyjely ženy a mnozí z nich se s nástrahami tratě doslova musely prát, aby se vůbec dostaly dolů. Největší favoritka Anne-Caroline Chasson na startu chyběla a tak zvítězila Američanka Marla Streeb. Celkovou vítězkou poháru se stala Sabrina Jonier, když dokázala dojet druhá. Mezi chlapy měly naše barvy výrazné zastoupení, ale do finálové osmdesátky se vešli jenom Vágner, Tatarkovič a Maroši. Ovšem Michal Maroši se pochlapil a zajel šestý nejlepší čas a pořádně nás tedy navnadil na finále. Naopak někteří favoriti měli problémy, aby se vůbec kvalifikovali. Třeba Steve Peat nebo Christopher Kovarik. Těžko říci zda to byla taktická varianta nebo jim to nesedlo. Spíše bych tipoval druhou variantu, protože ve finále se moc nezlepšili. Kovarik sice zajel nejlepší mezičas ze všech, ale nakonec skončil až ve 3. desítce. Také Steve Peat nic moc. Po dojezdu sice usedl do vítězného křesla, ale dlouho se tam neohřál. Podle jeho slov udělal spousty chyb a také měl těžký pád. Naopak výrazně se zlepšil Španěl David Vazquez Lopez. Zajel čas 2 minuty 35 sekund a to mu nakonec stačilo k vítězství. Maroši zajel také výborně. Za Lopezem zaostal jen o 1,5 sekundy a posunul se na průběžné 3. místo. V tu chvíli bylo na startu ještě 5 borců. Dlouho to vypadalo, že by to na bednu mohlo vyjít, ale přeci jen jeden z nich Greg Minnaar byl nad jeho síly. Zajel druhý nejlepší čas a odsunul Majkla na bramborovou pozici. Poslední startoval nejlepší v semifinále Fabien Barel, ale jeho výkon stačil jen na 5. místo. Třetí dojel Australan Nathan Rennie a to mu stačilo aby se stal celkovým vítězem světového poháru. Přeskočil tak Cedrica Graciu, který skončil v závodě až šestý.


Odpoledne byl na plánu odložený 4X. Bohužel jak jsem předpokládal, trať byla prakticky ve stejném stavu jako v pátek. Měkká, bez pevného podkladu. Podél trati byla již spousta netrpělivých diváků. Jenže uběhla hodina a furt se nic nedělo. Vůbec jsme dole v cílové lajně netušili, že se nahoře na startu zatím vášnivě debatuje, zda závod pustit nebo ne. Asi za další půlhodinu se najednou všichni závodníci hromadně vrhli dolů z kopce. Eric Carter dokonce jel jenom ve slipech. Nikdo nevěděl co se děje. Dokonce i komentátoři byli zmatený. Konečné rozhodnutí znělo, že závod je definitivně zrušen. Symbolicky se z oblohy spustil další nekonečný ceďák. Těžko říci kdo udělal chybu, ale myslím, že pořadatelé špatné počasí hodně podcenili. Byl z toho docela slušný trapas na světové úrovni. Vždycky jsme myslel, že něco podobného se může stát jenom u nás. Škoda, moc jsem se těšil na souboje našich. Hlavně na Michala Prokopa, čerstvého mistra světa z Lugana Ten se alespoň objevil na podiu, když přebíral cenu za vynikající druhé místo v celkovém pořadí. Jinak všechna vyhlášení probíhala až po velké pauze ve večerních hodinách, takže za tu dobu byla většina z oceňovaných už slušně navátá. Když se pak na podiu sešli Cedric Gracia a Nathan Rennie, všem ukázali ,že jsou právem považovaný za největší šoumeny. Málem se to tam zvrhlo. Nejdřív si začali poměřovat, kdo že to má z nich větší trofej a pak si začali poměřovat, kdo že je lépe vyvinutý v rozkroku. Renniemu se vůbec nechtělo z podia pryč.
Dlouho do noci pak trvala bouřlivá party v depu týmu Maxxis. Sešla se tam většina závodníků a protože jsme měli náš stan jen pár metrů od nich, byli jsme tak nečekaně v centru dění taky. Ráno tam po nich zbyl slušný bordel


V neděli se konečně umoudřilo počasí a přestalo pršet. Během dne začalo prosvítat sluníčko a odpoledne už bylo azůro. To ovšem neměnilo nic na tom, že trať pro crosscountry byla stále šíleně rozbahněná. Už brzy ráno se vydali na start junioři a juniorky. Naši mladí reprezentanti nám poslední dobou dělají ve světě velkou radost. Vzpomeňme na zlato Jardy Kulhavého z MS nebo stříbro Terezy Huříkové z ME. Kulhavý zde sice nebyl, ale dokonale ho zastoupil jeho stájový kolega Jiří Friedl. Hned od startu šel spolu s Ukrajincem Oleksandrem Yakimenkem výrazně dopředu. Ve druhém kole mu nastoupil a v posledním třetím kole už jen svůj náskok zvyšoval na konečné necelé 3 minuty v cíli.. Výborně také zajel Jiří Novák, který sice začal zvolna, pohyboval se někde kolem 7. místa, ale pak se propracoval až na bednu na 3. místo.
Juniorky jely jenom dvě kola. Od startu všem výrazně ujely 3 závodnice. Italka Eva Lechner, domácí Elizabeth Osl a naše Tereza Huříková. Tereze bohužel moc nešly technické sjezdy. Většinou je běhala a tím ji vedoucí dvojice odskočila asi o 40 sekund. Podle zašpiněného dresu bylo vidět, že ji potkal i nějaký ten pád. Ve stoupáních se ještě dokázala dotáhnout na nějakých 10 sekund, ale v závěrečném sjezdu do cíle se zase propadla. Ale i třetí místo je super výsledek. Vyhrála nakonec Rakušanka, když ve druhém kole Italce odskočila. Výborný výsledek našich ještě podtrhla pátým místem Tereza Jansová a osmým Andrea Jonášová.
Bohužel v elitních kategoriích už to dlouhodobě zase tak skvělé není. Mezi ženami se na startu dokonce z našich závodnic neobjevila žádná. A to i přes to, že jméno Ilony Bublové na startovce zapsáno bylo. Suverenkou letošní sezony je norka Gunn-Rita Dahle. Vyhrála zatím všechny závody a nenechala nic náhodě a vyhrála i popáté. V cílové rovince pak rozradostněná dokázala za jízdy s vlaječkou v puse otevřít šampaňské. Inu, kdo umí, ten umí. Jak bych si při tom rozbil držku. Na druhém místě dojela její stájová kolegyně Sabine Spitz a skvělý výkon týmu potvrdila ještě 4. místem Ruska Irina Kalantieva. Velice slušně zajela na 3. místě Kanaďanka Marie-Helene Premont. Tým Merida International se stal celkovým nejlepším trade teamem sezony. Při vyhlášení absolutní vítězky poháru přišla Gunn-Rita na podium ve slušivém kočičím oblečku.


Mezi chlapama už naše barvy zastoupení měly. Ti startovali odpoledne. Tou dobou už svítilo sluníčko, dokonce se ukázala i hora Kitzsteinhorn, ale přesto bylo stále všude bahno. Z našich nejlépe odstartoval Radim Kořínek. Držel se někde na hranici první třicítky. Postupem času se před něj propracoval Pavel Elsnic. Za nimi pak jezdil Milan Spěšný, Ondřej Zelený, Tomáš Vokrouhlík, Pavel Boudný, Michal Talavašek a Jiří Vávra. Talavašek s Boudným odstoupili a jediní, kteří nakonec odjeli plný počet kol, byli Elsnic (31), Kořínek(36) a Spěšný (49).
Na konci prvního kola se ujal vedení čerství mistr světa Belgičan Filip Meirhaeghe. Do konce závodu už před sebe nikoho nepustil a dojel si tak pro zasloužené vítězství. Byl vynikající ve sjezdech. Doslova jsem čuměl, v jaké rychlosti a s jakou lehkostí se některé pasáže dají jezdit. Dokonce jako jeden z mála jezdil i všechny výjezdy. V bojích o další pozice už to tak jednoznačné nebylo. Dlouho se tam střídavě objevovala jména jako Paulissen, Sauser, Absolon, Hermida, ale nad všemi nakonec vyzrál zezadu jedoucí Thomas Frischnecht. Třetí dojel Julien Absolon. Až čtvrtý skončil Christoph Sauser, který si brousil zuby na celkové vítězství. To připadlo Absolonovi.

Vyhlášení vítězů skončilo kolem sedmé hodiny večer a my se vydali na sedmihodinovou jízdu autem domů. I když počasí moc nevyšlo, přesto to byl nádherně strávený víkend. Všem vřele doporučuji, příští rok se zajeďte podívat taky.