Šumavské Peklo – Author Král Šumavy 2003

„Král Šumavy“ - tato dvě slova hovoří za vše. Není snad v Čechách cyklista, který by o něm alespoň neslyšel. Jde o akci, asi nejznámější, nejoblíbenější a s největším počtem účastníků. Tradičně, je toto klání spojeno se značkou Author. Letos šlo již o jubilejní 10. ročník, což pořadatelé neponechali bez povšimnutí a pro závodníky připravili, dle mne, velmi zdařilé upomínkové předměty. Šlo o suvenýr ve formě odlitku ďábelského cyklisty (ten je fakt super) a dres, který bylo možné objednat spolu s přihláškou, za opravdu příznivou cenu.

Je 23. května večer. Míříme na Klatovy. Po cestě potkáváme pole stejně netrpělivých účastníků, které, s blížícím se cílem, houstne. Opravdoví bajkeři se hned poznají. Jejich oči nezajímá v jakém dopravním prostředku jedeme, ale (a to pozorujeme už dlouho a moc se nám to líbí) střecha případně jiná část vozu, kde se nacházejí naši miláčci. I my jsme touto deformací postiženi. Pozorujeme a hodnotíme, až nás z toho bolí krk. Přijíždíme do Klatov. Tady už vše žije cyklistikou. U stadionu (místa prezentace) je zácpa, a zaparkovat je opravdu heroický výkon. Ještě že sportovci se vždycky dohodnou. Necháváme řidiče na pospas osudu, opouštíme auto a jdeme se zaregistrovat.

Vítají nás stánky, orchestr a hospůdky praskající ve švech. Je skvělé vidět tolik nadšenců pohromadě. Organizace je perfektní, a to hlavně vzhledem k počtu přihlášených. Chvilku čekání nikdo neřeší. Probírá se úplně vše. Není nutné popisovat hlavní témata. Všude kolem vládne přátelské ovzduší. Po obdržení čísla a úsměvu nás pořadatelky posílají pro čip a tradiční igelitku s upomínkovými a reklamními předměty. Venku potkáváme zbytek naší skupiny a jedeme se ubytovat. Večerní posezení a posilnění na druhý den je samozřejmostí. Usínáme kolem půlnoci.

24. květen den D. Nebo Z? Vstáváme brzy a snažíme se odstranit poslední mouchy na našich drobečkách. Počasí opět nezklamalo. Bude vedro, ale nádherně. Snídaně, oblékání a na start. Je 8.15 a odvážlivci na dlouhé trati už bojují s jejími nástrahami. I když jsme se rozhodli pro opravdu brzký příjezd na start, náměstí praská ve švech. Daří se nám dostat asi 20m od pásky. Skvělá pozice. Následuje exhibice, proslov starosty a informace pořadatele. Opět si nějací vtipálci hráli se značením. Naštěstí s tím pořadatelé počítají a pravidelně trasu kontrolují. 1 minuta do startu, Slyším odpočítávání, výstřel a „jedéééém!“. Vše už tradičně probíhá v klidu. Úvodní dlouhá a široká část třídí dav. Snažíme se dostat dopředu a daří se. Stoupáním na Týnec, Loučany a následným sjezdem se postupně přibližujeme k prvnímu brodu na 12 km. Příjemné osvěžení. S čvachtáním v botách, opět šplháme. Vede nás to přes Blata, kde se nachází první občerstvovačka. V tomhle vedru je to opravdu dar z nebes.

Pijeme, bereme banán a hurá na Želivský vrch. Připadám si jako na tobogánu. Z vrchu frčíme k brdu číslo dvě. Opět v pohodě. Dle výškového profilu tratě, je před námi 5km stoupání s převýšením 300 m na Křížový vrch. Odtud přichází sjezd k druhé a hlavní občerstvovací stanici na 33 km. Pěkné klesáníčko. Kamarád se někde ztratil. Zřejmě ve stoupání. Chvíli čekám a rozhlížím se kolem sebe. Ve dvou se to přeci jenom lépe táhne. Doplňuji iont a opět beru banán. Všude kolem vládne pohodička. Lidičky na občerstvovačkách jsou příjemní a ochotní. Je čas jet dál. Bohužel už sám, se vydávám na nejdelší a nejtěžší část krátké tratě. Volím kašpárka a šlapu na Plošinu. Jde o cca 5 kilometrů drásající a 350 metrů vysoký krpál. K tomuto závodu, ale neodmyslitelně patří. Po cestě vzhůru potkávám bojovníky dlouhé trasy, kteří volí spíše pochod (Moje jízda je sice rychlejší, ale pořád připomíná špatně probuzeného hlemýždě.). Před těma lidičkama opravdu smekám! Dlouhá by pro mne byla očistcem.


Cesta je místy mokrá, kamenitá a plná kořenů. V duchu děkuji svému velkému vzoru, učiteli a kamarádovi Mirkovi. Jeho rady ohledně techniky jízdy se opět osvědčují v praxi. Sláva, jsem nahoře. Nacházím se zhruba na 37. kilometru. Gely jsou skoro pryč, takže na řadu přichází opičí pochoutka. Zapíjím a svištím dolů přes Pohádku a Čachrov do Rajského údolí. „Rajské?“ Jak pro koho. Vítá mě cedulka nesoucí upozornění „brod“. Houfy lidí spěchající k této atrakci vypovídají o tom, co se blíží. Volím střední převod a řítím se střemhlav osudu. Voda stříká všude. „Bomba!“ Jsem na druhé straně. Bohužel mokré kamínky na výjezdu udělaly své a nadšené obecenstvo nezklamaly. Jedno šlápnutí na prázdno a už mě sbírají. Osvětlení a účast vypovídá o obrovské oblibě tohoto úseku. Na rozdíl od diváků i mě, řetěz nadšením zrovna neoplývá a dává to jemným šelestěním znát. Tady se trať rozděluje. Dlouhá doprava, krátká vlevo. Asi 2 km (na 50 km) za údolím, se v místě zvaném Úloh, nachází třetí a poslední osvěžovna. Opět doplňuji ionty. Gely jsou už nenávratně v zažívacím traktu a tudíž přicházejí na řadu tolik osvědčené Enervitové tablety. Stoupám, přes železniční přejezd na sv. Bartoloměje. Do cíle už moc nezbývá. S přibývajícími kilometry náročnost, hlavně sjezdů, roste. Naštěstí mám kotoučovky. Opět mě přesvědčily o jejich výhodách.


Objevují se první domy. „Sláva.“ Proplétám se nástrahami města směrem ke stadionu, vysněnému cíli. Poslední výběh, následných 200 m kolem hřiště a „píííp“. Zní to jako rajská hudba. Usměvavá děvčata mi podávají kelímek s pitím. Je to za mnou. Postupně přijíždějí další a další. Po občerstvení a doplnění žaludků odjíždíme dát si sprchu a pak hurá zpátky na vyhlášení. Dozvídám se, kuriozní historku o našem kamarádovi, který ne a ne dorazit do cíle. Na otázku co se stalo, s ledovým klidem a úsměvem odpovídá: „Potom co jsem dorazil na druhou občerstvovačku, spořádal pár koláčů a pěkně zapil, jsem zahlídnul krásně zhoblovaná prkna. Řekl jsem si, že by 10 minut odpočinku neuškodilo, a tak jsem využil jejich pohodlí. Najednou se mnou někdo cloumá, probouzím se a vidím paní z občerstvovačky, která mi sděluje, že bych už mohl pokračovat, že už nikdo skoro nepřijíždí. Kouknu na hodinky a zjišťuju, že z 10 minut je nejméně hodina. No nic nasedl jsem a jel dál.“ Válíme se smíchy, to je poprvé, co jsem slyšel, že někdo při závodě usnul.


A celkové hodnocení? Počasí opravdu přálo. Pořadatelé a jejich pomocníci, ze sebe vydali maximum. Pro pohodlí a potřeby nás účastníků, dělali co mohli. Vše bylo dobře zajištěno a pokud mohu soudit, nic nechybělo. Jistě si pamatujete mé připomínky ohledně guláše z minulé reportáže (Malevil Cup 2003). Tady organizátoři vyhověli všem. Byl tu jak guláš tak rýže. O pivu nemluvě. Večerní vyhlášení s tombolou se o nezájem účastníků bát nemuselo. Celkově odstartovalo 3660 bajkerů, z toho 1178 na dlouhou a 2482 na krátkou trať! Klobouk dolů! Negativa jsem nezaznamenal. Pokud o nějakých víte, napište je. Odjíždíme z dobrými pocity a těšíme se na 24. květen 2004 - termín dalšího ročníku.