Žena a bajk? Dobrá otázka.
Ženy na kolo pohlíží zcela jinak než muži. Pro ně to byl vždy nástroj na přepravu. Jak se dostat z bodu A do bodu B. Ani já nikdy neviděla rozdíl mezi jednotlivými druhy, jak zasvěcenci říkají, bajků.
V naší rodině se vyskytovaly historické exponáty jako Sobi 20 nebo skládací Eska a nikdy mě nenapadlo, že budu jednou stát před rozhodováním jaké kolo si budu muset koupit, jaké musí mít parametry, na co ho budu využívat. To, že existují různé typy od trekkingových po fully mě nikdy ani nenapadlo. Pro mě, jako laika by byla asi důležitá barva a celkový pocit z kola, když se projedu.
Ještě než jsem si však kolo koupila, přečetla jsem si článek Terezy Boučkové, ve kterém barvitě popisuje bikery a jejich touhu najet co nejvíce kilometrů bez ohledu na to, že jejich rodiny trpí samotou. Sami dotyční trpěli pouze ve chvíli, kdy se jim ztratil tachometr s pracně najetými kilometry. Nejprve mě článek pobavil, pak jsem se ale zamyslela kolik takových „sportovců“ vlastně znám. Dospěla jsem ke zjištění, že jich opravdu není málo. A jednoho takového jsem měla dokonce doma.
Při výběru bajku jsem dala na svého přítele, který velmi toužil po celoodpruženém sjezdovém speciálu. Podle všech možných prospektů a obrázků kol, kterými mě pilně zásoboval jsem se nadchla pro Rockmachine Adrenalin 2000. Musel být můj, ale pouze v černé barvě. Sám si nakonec koupil zcela jiné kolo, které mělo odpruženou pouze přední vidlici.
Společně jsme plánovali, jak budeme jezdit na závody, dovolenou na bajcích v Alpách... Na kole jsem neseděla několik let a tak jsme začínali kratší trasy okolo 10 kilometrů. Jednou se ale musí začít jezdit více a tak dozrál čas, kdy jsme vyrazili na výlet z Prahy na Slapskou přehradu. Pouhých 42 kilometrů přece zvládnu jako nic, nejedu žádný závod, říkala jsem si.
Alergie (pylová sezona umí svoje), únava a déšť ale vykonaly své a z původně hezkého, možná i trochu romantického výletu se stala moje noční můra. Slibovaná rovinka s jedním mírným kopečkem se proměnila v hrůznou cestu snad do nejhoršího kopce s několika malými rovinkami, co jsem (po několika pokusech nasednout na kolo) šlapala pěšky. Před každým strmým kopečkem jsem jen viděla vzdalující se záda přítele. Když jsem konečně po hodině stoupání viděla před sebou rovinku s lesní cestou, mé srdce zaplesalo. Byla jsem odměněna rovinou a následně krásným dlouhým sjezdem do údolí. I přes častý déšť byla cesta poměrně dobrá a i na břidlicovém povrchu sjízdná.
I když můj byl bajk vybaven pouze véčkovými brzdami a mé dlaně chvílemi chytala křeč byla cesta krásná. Samozřejmě myslím onu cestu dolů... :o)
Místo plánovaných dvou a půl hodiny jsme na místo určení dorazili až po téměř osmi hodinách, pro mě násilné, jízdy.
Přes všechny útrapy, kterými jsem musela za těch osm hodin projít na ten sjezd nikdy nezapomenu. Stál za všechny ty kopce a těžko popadnutý dech.
Další pozitivní stránkou této cesty bylo, že se můj přítel změnil z toho (výše popisovaného) „honiče“ kilometrů na bikera, který si svojí cestu na bajku dokáže užít do poslední chvilky a nekontroluje jen tachometr. :o)
Teď by se hodil závěr: Zazvonil zvonec a pohádky je konec, ale ... není to pohádka.