Člověk postižený řídítky a dvěma koly, které uvádí do pohybu svou vlastní silou, se svého miláčka nerad vzdává na delší dobu. A to i v případě, že je "nucen" strávit s rodinkou dovolenou na Krétě. Protože střídám svého bika s koloběžkou, neváhal jsem ani chvíli o tom, co si přibalím ke svým věcem. Typ koloběžky, kterou užívám, má 12" kola a mírně rozložená se vejde do větší tašky, která bez obtíží splnila váhový limit pro zavazadla v letadle.
|
Ježdění po Krétě v srpnu není ten úplně nejlepší nápad. Přes poledne teploty běžně
přesáhnou 30°C. Večer je vhodný jen pro asi hodinové vyjížďky po okolí. V osm večer
vyjedete (sluníčko již nepálí, mezi horami je i stín) a v devět je tma. Nejvhodnější je
vyjet brzy ráno. Nejlépe za tmy kolem půl šesté. Slunce vyjde tak někdy kolem sedmi a
člověk si může vychutnat jízdu bez spalujících paprsků. Další výhodou ranních projížděk
jsou i mnohem volnější cesty. Auta i na hlavních cestách potkáte jen zřídka. Kréťané i
turisté jsou aktivní hlavně ve večerních a nočních hodinách. Ranní vstávání se určitě
vyplatí, neboť Kréta má co nabídnout, prostě stále je na co koukat. Malebné, i když
mnohdy chudé vesničky, krásné pláže, vysoké hory (i dvoutisícové vrcholy), olivové háje...
Ale také nehorázný binec. Hlavně v příkopech kolem cesty najdete téměř vše: pet láhve,
plechovky, židle z umělé hmoty, prostě odpad všeho druhu. Vydáte-li se na delší cestu, nezapomeňte se vybavit dostatečnými zásobami vody. Tu si však můžete koupit v každé vesnici, zpravidla v "Supermarketu", tedy obchůdku o rozměrech obvykle 3 x 4 m. Nezapomeňte na sluneční brýle. Ty jsou důležité nejen proti slunečnímu záření, ale také proti větru. A vítr je na Krétě opravdový silák. Občas je schopen zacloumat i jedoucím autem. To je asi důvod proč se cykloturistika na Krétě moc nepěstuje. Abych pravdu řekl, na kole jsem viděl jezdit jen pár menších dětí. Ti starší, pokud se vůbec pohybují, používají auta, motorky nebo malé mopedy. Jedoucí dospělý muž na koloběžce musel být pro místní obyvatele dost šokující zážitek. Za čtrnáct dní jsem viděl jen 5 cyklistů a všichni byli cizinci. Nezapomeňte také na pokrývku hlavy. Osobně upřednostňuji cyklistickou přilbu. Je v ní bezpečněji a hlavně je popruhy zajištěná proti odfouknutí! Cestování po Krétě je opravdového cyklistu (koloběžkáře) pošušňáníčko. Žádná fádní a rovná krajina nehrozí. Spíše se připravte na místy i dost strmé výjezdy a sjezdy. Milovníky rychlé jízdy je potřeba upozornit na to, aby krotili svou vášeň. Zatáčky jsou mnohdy dost prudké, asfalt je v nich občas od brždění aut samá boule a hlavně člověk nikdy neví, zda se za následující svahem nevyvalí silný nárazový vítr. Nechat se shodit v šedesáti kilometrové rychlosti by asi nebylo moc příjemné. Co určitě nebudete potřebovat je cyklistická pláštěnka. A kdyby náhodou začalo pršet, berte to jako dar nebes. Zapomeňte na to, že se svlažíte v potůčku. Snad vysoko v horách někde voda teče, ale v údolích naleznete maximálně zcela vyschlá koryta řek. Obrovským štěstím, které poutníka může potkat, je nalezení prasklé zavlažovací trubky. Celá Kréta je pokrytá obrovským množstvím těchto umělohmotných hadic rozvádějící vodu po vyprahlé zemi. Výprava č.1 Ráno jsem trochu zaspal, a tak jsem vyrazil z Mataly až po šesté. Pustil jsem přední blikačku, kolem pasu jsem si uvázal řemínek se zadní blikačkou a vyrazil. Světla rychle přibývalo a po chvíli jsem nasadil i sluneční brýle. Projel jsem spící Pitsidii a opuštěnou cestou jsem mířil k Festosu. Protože jsem neměl mapu a jel jsem jen po paměti, občas jsem váhal, zda jedu dobře, ale paměť nezklamala. Festos je bývalý hrad Krétských vladařů, něco jako letní sídlo. Podíval jsem se na vykopávky a základy kdysi asi bohatého a krásného místa. Bylo kolem sedmé hodiny a slunce již bylo nad horami. Takže vyfotit východ Slunce jsem nestihl. Z Festosu následoval sešup s několika zákrutami do údolí. Napojil jsem se na hlavní cestu. Večer tu je asi dost velký provoz, teď mě však předjelo jen několik málo aut. Projel jsem na místní poměry velkým městem Tymbaki s mnoha obchody a tavernami. Sluníčko již vyšlo nad hory a začíná mě dostihovat svými paprsky. Zatím je to stále snesitelné. Stále více se blížím k moři. Vyhnul jsem se vesnici Kokkinos Pyrgos a zamířil vzhůru na kopec. Začal šílený vítr. Desetiprocentní stoupání a vichr, který se mnou cloumal jako bych byl papírový drak, je vražedná kombinace. Dost velkou část stoupání jsem musel koloběžku tlačit. Na hřebenu mě vítal zákaz fotografování - vojenská základna. Následoval sešup s několika otáčkami. Naštěstí v tomto místě foukalo snesitelněji. Cíl mého putování bylo turistické letovisko Agia Galini. Konečně jsem po dvou a půl hodinách od výjezdu posnídal. Prohlédl jsem si místní přístav pro rybářské a hlavně turistické lodě, městečko, namazal jsem tvář, ruce a nohy krémem a vyrazil zpět. Zpáteční cesta do Tymbaki byla mnohem příjemnější a zvládl jsem ji asi za půl hodiny. Za městem jsme zahnul směrem na vesnici Kamilari. Názvy v mapách se občas dost liší od názvu uvedených latinkou na ukazatelích. Zřejmě záleží na tom, kdo přepisuje originální řecké názvy. Cesta byla díky zvětšujícímu se horku stále náročnější. Do deseti hodin to ještě jde, ale jakmile se více blíží poledne je vedro ubíjející a sluneční paprsky pálí o stosedm. Naštěstí do hotelu už to nebylo daleko. Vytlačil jsem poslední šílené desetistupňové stoupání v Kamilari, vychutnal si následující sjezd a pak už známou cestou z večerních projížděk do Mataly. Přijel jsem krátce po jedenácte hodině. Statistika: celková ujetá vzdálenost - 62,56 km průměrná rychlost - 15,32 km/h čas jízdy - 4:04:55 maximální dosažená rychlost - 55,9 km/h Výprava č.2 Tentokráte jsem se rozhodl pro delší vyjížďku. Vyjel jsem asi deset minut před šestou hodinou. Na cestu mi svítil úplňkový měsíc. Projel jsem známou cestou přes Pitsidii a zamířil dále na východ. O přesnosti místních map se dá s úspěchem pochybovat, a tak jsem byl nucen naplánovanou trasu lehce upravit. Prostě cesta, kterou jsem chtěl jet, nebyla k nalezení. Dorazil jsem až do "velkého" města Mires. Několik kilometrů jsem byl pak nucen jet po výpadovce s dost živým provozem, než jsem mohl zahnout na jih. Projížděl jsem malebnými vesničkami pro středoevropana s podivuhodnými názvy: Koustoulina, Plora, Apessokari. Za posledně jmenovanou začalo stoupání do hor, jejichž nadmořská výška se pohybuje kolem 600 metrů nad mořem. Údolí má jen pár metrů nad mořem. Úctyhodné stoupání s mnoha serpentinami připomínalo spíše stoupání do alpských průsmyků. Před sluncem mě naštěstí chránily vrcholy, takže výjezd jsem téměř celý absolvoval ve stínu. Krátce před devátou hodinou cesta poprvé začala klesat. Po několika minutách jízdy jsem dorazil do horské vesnice Miamou. Ještě mě však čekal další výjezd a překonávání dalších výškových metrů. Při cestě jsem narazil na studánku s pitnou vodou. Protože zde jeden Kréťan naplňoval velké množství láhvi, nezaváhal jsem a doplnil jsem své zásoby tekutin. Pak už mě čekal jen skvostný sjezd k moři. Projel jsem mrňavoučkým městečkem Lindas a zamířil kolem pobřeží k přístavu Kali Limenes. Byl jsem dost napnutý, které z map, jenž jsem prohlížel mají pravdu. Na některých totiž cesta kolem pobřeží chyběla. Cesta sice kolem moře vedla, ale byla to prašná a kamenitá polní cesta, která o asfaltu ani neslyšela. Chudák koloběžka i já. Když jsem si představil, že budu 19 km kolobku tlačit, jímala mě hrůza. Naštěstí se občas po cestě dalo jet, a tak mi kilometry ubíhaly mnohem rychleji než při chůzi. Ubývala ovšem rovněž voda. Čeho nezadržitelně přibývalo, bylo stoupající vedro a sluneční žár. Helmu jsem vyměnil za větší šátek, který mi kryl i krk. Cesta se zdála v horku nekonečná, ale přežil jsem ji. Dorazil jsem do Kali Limenes. Ani chvíli jsem neváhal a zamířil na zdejší oblázkovou pláž a šup do nádherně klidného a čistého Libyjského moře. Skvostný pocit. Schladil jsem tělesnou teplotu na rozumnější mez, smyl spousty prachu a potu. Čekala mě však ještě zpáteční cesta. Naštěstí po asfaltu, ale přes horský hřeben. Překonat nějakých 700 výškových metrů nevypadá nijak děsivě, ale v poledním vedru to byla hrůza. S každým metrem jsem se rval jako někde ve velehorách. V bidonu jsem měl posledních pár hltů vody. Horko bylo dost nesnesitelné. Naštěstí Kréťané si své přírody moc neváží a silnici lemují desítky plastových láhví. Ve velké většině je i voda. Její teplota by sice stačila na zalití čínské polévky, ale pro mě znamenala záchranu. Každých pár metrů jsem zastavil, odšrouboval zátku láhve a nalil si vodu na hlavu nebo jinou část těla. Těch pár kilometru na hřeben bylo dost vyčerpávajících, k pití jsem již neměl ani kapku vody a sil mi zbývalo jen malinko. Každé stoupání však někde končí a s ním končilo i mé trápení. Je po druhé hodině odpoledne a já se pouštím do nádherného sjezdu plného ostrých zatáček. Před půl třetí vjíždím do vesnice Pombia a urychleně si kupuji vodu. Je nádherně chlazená, sedím na patníku a liji do sebe studenou tekutinu. Opět se začínám cítit jako člověk a ne jako smažené kuře. Do hotelu už zbývá jen slabá hodinka jízdy, s plným žaludkem vody se to už dá zvládnout. Statistika: celková ujetá vzdálenost - 102.28 km + asi 8 km pěšky průměrná rychlost - 13.63 km/h čas jízdy - 7:30:04 maximální dosažená rychlost - 49.3 km/h Výprava č.3 Opět jsem vyjel krátce po šesté hodině ranní. Chtěl jsem být nejpozději do poledne na pláži s rodinkou a tak jsem vyrazil do Kali Limenes. Samozřejmě jsem nejel celou stejnou cestou jako ve středu, ale jen přes Pombii. Za vesnici jsem překonal urputně stoupající serpentiny a v celku v pohodě se dostal na hřeben. Projel jsem vesnicí Pigaidakia, překonal ještě jedno převýšení a pak už mě čekalo přes šest set výškových metrů klesání. Nádherný sjezd skončil až na oblázkové pláži u Libyjského moře. Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít koupání v průzračné a obdivuhodně klidné vodě. Posvačil jsem, udělal pár fotek a vydal se na zpáteční cestu. Velmi živě se ozvaly vzpomínky na středeční trápení. Protože však bylo teprve po deváté hodině, jelo se mi celkem pohodově. Dokonce jsem se nemusel ani polévat jako posledně. V půlce stoupání mě předjel cyklista na silničním Cannondalu. Trochu jsme anglicky pokecali a on pak šlápl do pedálu a odjel. Výjezd na hřeben jsem zvládl bez větších potíží a jako odměnu jsem získal možnost opětovného sjezdu plného krásných serpentin. V Pombii jsem doplnil zásoby tekutin a pak mě již čekalo jen nemnoho kilometrů do Mataly. Do hotelu jsem vcházel krátce po jedenácté hodině. Statistika: celková ujetá vzdálenost - 63,62 km průměrná rychlost - 14,79 km/h čas jízdy - 4:17:59 maximální dosažená rychlost - 59.2 km/h |
| A nakonec mala fotogalerie: |
 
 |