Litva 2002 III. den (109 km, 19.1 km/h, )

Zalioji - Kudrikos Naumiestis - Šakiai - Jubarkas - Vilkyškiai

Před Kudrikos Naumiestis Jubarkas Za Jubarkasem

Abychom čelili silnému větru, jezdili jsme těsně za sebou v pelotonu. Vedl vždy zrovna ten, kdo se na to cítil. Bez povšimnutí jsme takto sestaveni minuli Kudrikos Naumiestis, jedno ze dvou míst naší pouti, které hraničí s ruskou Kalinigradskou oblastí. Ta není s ostatním Ruskem spojena žádnou pevninou, náleží do ní polovina poloostrova Kuršská Kosa. V Šakiai zastavujeme po zvyku na benzínce nabrat vodu. Tu potřebujeme pro namíchání pití v prášku, vaření polívek, mytí ešusů. Místní voda nám ale silně zapáchá sírou a chutná jako Vincentka. Zkoušíme nabrat v obchodě, ale výsledek je stejný. To ještě nevíme, že nás bude pachuť této vody pronásledovat na celé západní hranici, tedy ještě několik dní. V Jubarkasu přejíždíme mostem přes největší řeku Litvy Nemunas. Zde by měl být na ní i přístav, ale ten nebyl na první pohled patrný. V místní zahradní restauraci si dáváme typické litevské jídlo: knedlíky z bramborového těsta, plněné mletým masem, polité cibulkou. Oproti našim knedlíkům s uzeným byly dvojnásobné, dva kousky nás přišly na 3,55 lit. Pochutnali jsme si znamenitě. Ondra si během jídla odskočil porovnat květináče, které zatím jeho kolo shodilo - místní Litevky neskrývaly pobavení. Mezi kostelem a policejní stanicí v Jubarkasu se nacházelo travnaté prostranství. Rozbalili jsme tam své lihové vařiče a dali se do konzumace konzerv a pytlíkových polévek. Několik dvojic obchůzkářů, které kolem nás procházely, dělali, jako by nás neviděly. Ze vchodu policejní stanice na nás lidé pokukovali a vylézali postupně další a další, aby se taky pokochali pohledem na obědvající cykloturisy. Nikdo nám ale neřekl ani půl slova. Cesta vede na západ, podél ruské hranice, přímo proti větru. Místy jedeme i 12 km/h po rovině. Vést peloton je velice úmorné a nevděčné. O vodu, litevsky "vanduo", si říkáme v místní hospůdce už litevštinou, směsicí slov pozdravů a díků. K večeru konečně šílený vítr ustává a my dojíždíme lesnatou krajinou před vesnici Vilkiškiai. Plán na dnešní den mluvil o Pagegiai, které bylo vzdáleno ještě 15 km. Znaveni bojem s větrem ale hledáme místečko zde, na pastvinách. Jedna z nich se nám z dálky obzvláště líbí, ale jakmile na ní stojíme, vidíme (a cítíme) tolik chlévské mrvy, že by se nám sem stany snad už ani nevlezly. Spíme proto u lesa, jak to máme rádi, dál od lidí.

Litva 2002 IV. den (102 km, 18.3 km/h, )

Vilkyškiai - Pagegiai - Šilutè - Jakiai

Šilutè è Les u Jakiai

Cílem dnešního dne byla Klaipèda, největší litevský mořský přístav. Jelo se svižně, vítr byl mírnější než minulý den, v čele jsem se střídal s Romanem. Na 27.km jsem zrovna vedl já. Před námi se objevil železniční přejezd, docela šikmý k silnici. Takové jsme vždy přejížděli v pravém úhlu tak, že jsme si lehce nadjeli. Snad jsem byl příliš vlevo ve svém pruhu a proti mně jelo auto, proto jsem přejel koleje rovně. To se ale nevyplatilo, zadní kolo zapadlo do kolejiště a já letěl na zem. Za mnou jedoucí Mário spadl s kolem přese mne. Roman za ním se nám tak tak vyhnul. Bylo to konkrétní seznámení s širokorozchodnou tratí v Litvě, které si odneslo pár odřenin. V místě pádu jsme dali něco málo k jídlu. Zaujaly nás sušenky, které se prodávají ve většině litevských obchodů na váhu, v rozmanitých druzích. Nahodil jsem řetěz a vyrazili jsme dál. Neujeli jsme ani sto metrů a Mário na mě huláká, že mám osmici. A skutečně: hází to se zadním kolem o dvě čísla do stran. Všechny brašny jdou dolů, Roman, který má už s tím zkušenost, se pokouší centrovat. Marně, kolo je tak zkřivené, že povolování a utahování drátů zabírá minimálně. Silou čtyř chlapů ohýbáme tedy půl druhé hodiny kolo, kolem nás se seskupují místní děti. Výsledek je uspokojivý, můžeme pokračovat. Přijíždíme do Šilutè. Bylo nám známo, že v Litvě se krade ještě víc než u nás, proto jsme vždy chodili nakupovat na dvě etapy, jedni u kol, druzí v obchodě. Často se k těm venku vtírali žebráci. Nejinak tomu bylo v Šilutè. Jejich žadonění o 2 lity jsme odbývali slovy "aš nesuprantu", nerozumím. Chudáci rukama gestikulovali, zkoušeli ruštinu, němčinu, nešlo jim do hlavy, jak něco takového nemůžeme pochopit. Roman se razantně rozloučil litevským pozdravem a zmizel v supermarketu. To ještě nevěděl, že ho bude bezdomovec pronásledovat i ve spletitých uličkách samoobsluhy. Ondrovi dokonce vyměňuje v košíku párky za jiné. V parčíku vedle centrální tepny Šilutè pojídáme sardinky, sušenky, jen já se snažím zapálit liháč a uvařit si něco teplého. V obrovském větru je to práce sisyfovská, spotřebovávám celou krabičku sirek. Bavím tím nejen své spolubojovníky, ale i kolemjdoucího Litevce, který zná Prahu a povídá si s námi o naší cestě. Odpoledne vítr pomalu pomíjí. Časem již v dáli rozeznáváme nákladní jeřáby v přístavišti. Spíme před Klaipèdou, doléhají k nám zvuky lodí, těšíme se na zítřejší kontakt s mořem.