Drásal 2002

Již po deváté přivítalo malé valašské městečko Holešov příznivce tlustých plášťů na nejstarším a jednom z nejtěžších cyklomarathonů v naší republice. Jako každý rok, i letos patřil první prázdninový víkend v tomto městě Bikemarathonu České spořitelny Drásal!

Cyklistika je mým koníčkem již více než dva roky, ale právě Drásal měl být mým prvním opravdovým závodem a zkouškou ohněm zároveň. To, co u mne předcházelo startu nebyl asi typický příklad závodnických rituálů, ale chybami se člověk učí. Všechno jsem nechal na poslední chvíli, na prezentaci jsem vyrazil v pátek kolem šesté hodiny, zaplatil si svých 600Kč, obdržel igelitku s číslem, tolik diskutovaným čárovým kódem (viz. dále), tričkem, čelenkou a několika propagačními předměty série Kolo pro život.

Bláhově jsem si myslel, že doma ještě stihnu doladit „stroj", ale stihl jsem jen namazat a přenýtovat řetěz, který se mi nějak „nezdál". Chtěl jsem jít brzo spát, ale „starťák" mi to nedovolil, tudíž jsem ráno vstával dost neochotně. Vydatná snídaně, sestávající z tří rohlíků s máslem a jamem se ukázala jako dostačující, „hlaďák" se do první občerstvovačky nedostavil. Start byl stanoven na 7:45, sraz s kamarádem u jeho domu jsme měli v 7:00. Pohodovým tempem jsme se samozřejmě na kole vydali směr Holešov. Zde nás přivítalo mocné dunění bubnů, které mělo závodníkům nejspíš rozproudit krev, mě však příliš neoslovilo. Včasný příjezd nám ještě poskytl dostatek místa k zařazení asi 30 metrů od „lajny". Netrpělivé čekání ukončil až výstřel z hmoždíře a celá masa 900 bikerů se dala do pohybu. Po prvních 3 kilometrech po silnici následuje sedmikilometrové stoupání v terénu a následný sjezd do obce Rusava, zde se trhají první skupinky ambiciózních, výsledkuchtivých borců, my ostatní se držíme pohromadě a jedeme si svou. Po krátké asfaltové vložce následuje prudký výjezd po louce na Grapy. Tady se stane to, čeho jsem se obával již od začátku. Několik hlasitých zvuků z oblasti šlapacího středu a najednou se kliky točí naprázdno, řetěz nevydržel zátěž. Klidím se z cesty projíždějícím bikerům a s pomocí staršího pána nýtuji již velmi sjetý řetěz. Bez potřebných zkušeností s multiklíčem EXU to jde velmi pomalu, propadám se o několik set míst. Konečně snýtuji, poděkuji pánovi, nasedám a pokračuji v cestě.

Po padesáti metrech opět ten známý hlasitý zvuk, uklidňuji se, že to je něco jiného, ale ouha! Práce kvapná, málo platná, to se mi snad zdá!! Pokládám (odhazuji) kolo a zvažuji odstoupení. Mobilizuji své duševní síly a nýtuji podruhé, tentokrát si dávám opravdu záležet. Ač nyní pracuji sám, jde to rychleji. Dojíždí mne organizátor, který uzavírá startovní pole (ach, jak hluboko jsem klesl!?) a ptá se jak jsem na tom. Po krátké debatě se vydávám na stíhací jízdu, v panické hrůze, že nestihnu dojet do limitu. Cestou zjišťuji, že nejsem sám, koho zradila technika, povzbuzuji nešťastníky a protože vím jaké to je, nabízím pomoc, ale všichni odmítají. Do první občerstvovačky na 25.km potkávám známé, kteří tudy jen projíždějí, využívám toho a vyvážím se s nimi. Po krátkém občerstvení a výměně vody v bidonech za, dle mého názoru velmi chutný, iontový nápoj, se vydávám na další cestu. Točím lehké převody, aby se nohy příliš neunavily, snažím se pravidelně dýchat a dodržovat pitný režim. Jede se mi krásně, až se sám divím. Výhledy jsem si prohlédl již v úterý, kdy jsem si trať projížděl, a tak se nenechám příliš rozptylovat a jedu velmi svižně. Cestou sjíždím dost lidí a mám tendenci se „vozit", ale všichni jedou příliš pomalu. Kolem 50.km si začínám uvědomovat, že mě ještě 65km čeká a tak zpomaluji. Těsně před polovinou závodu potkávám člověka, který také po druhé nýtuje, opět nabízím pomoc a on přijímá. S menšími přestávkami si pak s Milošem, jak se muž jmenuje, děláme společnost až na Pardus (91.km). Závod se láme do své druhé poloviny a zde následuje několik desítek velice nepříjemných asfaltových kilometrů po loukách pěkně na sluníčku.

Kolem 65.km mi začíná to horko lézt na mozek a tak jedu co to dá, jen ať už jsem v lese! Na občerstvovačce na Trojáku (83.km) „vyptám" od přítomných techniků pár článků řetězu a nyní, již trochu klidnější pokračuji dál. Opět se sjíždíme s Milošem a vzájemně si pomáháme. Na Pardusu Miloš odpadá, ale říká že to zvládne a tak pokračuji. Další občerstvovačky již téměř míjím, jen doplňuji jonťák. Opět se vracíme na Rusavu, je zde skvělá atmosféra, i když rozhodně nejsem mezi prvními. Nějací lidé nabízejí závodníkům osvěžení v podobě polití vodou a také mi oznamují, že jsem 634. Posledním hřebenem v cestě je Ondřejovsko, které musí závodníci zdolat dvakrát.

Na následující občerstvovačku mě přišli povzbudit i rodiče a maminka už z dálky slibuje nové kolo. Jaké je jejich překvapení když jsem celkem svěží a na občerstvovačce se příliš nezdržuji. Opět mám štěstí a v posledním kopci potkávám kamarády, kteří opět jen projíždějí. Donutí mě výrazně zrychlit, nohy jedou a my v živém rozhovoru předjíždíme asi 20 lidí. Pak již po hřebeni na Dub, kde úplně vynechávám občerstvovačku a poslední kopec částečně vybíhám, částečně vyjíždím. V následujícím sjezdu se modlím, aby už skončil, mám velké křeče v zápěstí, hodila by se odpružená vidlice. Při vjezdu na cílovou louku mě jeden závodník předjíždí, nechci si to nechat líbit a oplácím mu stejnou mincí a kousek mu poodjedu. Pořadatelé připravili v cíli pěkný slalom, mírně dezorientován jedu „podlahu". Zatáčku před cílovou rovinkou se ohlédnu, a on mi funí na záda, následuje sprint, který vyhrávám, symbolické vyskočení a CÍL!! Přibíhá ke mně slečna a sundává mi číslo s čárovým kódem z levého ramene. Zprvu nechápu její úmysly a ani nezastavuji. Pro jistotu jsem si čárový kód připnul třemi spínacími špendlíky, což mě asi nyní stojí to jedno místo, které jsem si celkem hladce vysprintoval. Nevadí, ale čipy by byly bývaly asi lepší. Opravdu nevím, jak se v cíli řešily hromadné dojezdy. Ale to je asi jediná výtka, k celému závodu. Já se odcházím trochu umýt a občerstvit. Každý závodník na prezentaci obdržel 80 DH, neboli Holešovských Drásalíků. Tato měna platila pouze zde v cíli, měla hodnotu 1:1 s Kč a člověk si za ni mohl pořídit cokoli, co mu bylo po chuti. Toto rešení shledávám asi nejlepší, jaké je vůbec možné vymyslet. Například já jsem za smiňovaný obnos měl špíz a čtvrtku kuřete, pivo mi koupili kamarádi. Po vyhlášení a tombole jsem se opět po vlastní ose vydal domů. Program v cíli ještě ale zdaleka nekončil, následovala Drásalova night show, v rámci které vystoupily rockové kapely. Celý den byl zakončen půlnočním ohňostrojem.

Podle mého názoru se letošní Drásal bezezbytku vydařil, počasí bylo překrásné, trať víceméně suchá. Značení bylo perfektní, ani na trati, ani v cíli jsem od nikoho neslyšel na tuto adresu sebemenší stížnost. Na požádání byl na každé občerstvovačce také k dispozici olej, což myslím nejen mě přišlo vhod. Z výše uvedeného vyplývá, že pořadatelé by zasloužili jedničku a nebýt nešťastných čárových kódů, tak i s hvězdičkou. Doufejme, že jubilejní desátý ročník bude stejně vydařený, jako ten letošní.