Bajk.cz - Jak jsem do toho šlápl

Poučen z posledních ročníků jedu na poslední chvíli, abych byl mezi posledními přihlášenými a startoval někde ke konci. Po cestě si projíždím 5 kilometrů lesní cesty o které předpokládám, že bude závěrečnou nebo první etapou závodu. Jde o lesní silničku k Bílému kříži, která je celá pokrytá ledem, akorát uprostřed je půlmetrový pruh neprojetého sněhu. Při hledání optimální(to znamená nejbezpečnější, ale hlavně nejrychlejší stopy) jsem tak důsledný, že se dvakrát ocitám na zemi a jednou dokonce i ve škarpě.Naštěstí ale jedu pomalu a tak to téměř ani nebolí ?.

U stolu s registrací na mě čeká malé překvapení, které pro mě připravil Lukáš( pro svojí hravost na kole přezdívaný Štěně). Nafasoval startovní číslo 37 a aby si to trošku ulehčil rezervoval mi číslo 38. Nebyl by problém číslo odmítnout, ale chci mu udělat radost a neprotestuji. Dojíždím Lukáše kousek po startu, protože on svůj výstřel zaspal. Ostatně takových bylo více. V kopci dojíždíme i Petra Juřinu a jeho slova mě dostávají do kolen. „Nechtěl jsem se s tepovkou dostat přes 155 a už tam mám 175, tak tedy nevím.“ ? První i druhou kontrolu nacházím v pohodě, akorát počet šprincliků na posedu mi dělá problémy. Záleží ze které strany se na tu mysliveckou nádheru dívám.Osm nebo devět stupínků? Píšu 9 a budu to konzultovat s kamarády za jízdy.

Kousek za Bítouchovem se mi stává nepříjemná věc. Valím lesem po rovinně co to dá a jak se snažím rvát to silou( jinak to ani neumím) vytrhávám nohu z pedálů a chvilku běžím s kolem mezi nohama. A jak tak usilovně ženu, cítím v levé noze silné křupnutí. V té chvíli by ve mně kapku krve nenašly ani kamarádky z Boleslavské transfůzní stanice. Naštěstí to nekřupla žádná z mých starých a opotřebovaných kostí ,ale tretra značky adidas se rozlomila vejpůl. Podrážka nevydržela mojí váhu. Jen tak mimochodem.Přes vánoce jsem navýšil tukové zásoby v těle o 8% na pěkných 28% tuku na svém těle. Naštěstí je tretra zespodu potažená gumou,která drží botu pohromadě. A já doufám, že vydrží celý závod. Vyjíždím z lesa a pádím si to po silnici z kopce k Bělskému nádraží. Kontrolní bod míjím ve slušné rychlosti a stejně tak i Štěně. Dochází nám to asi tak po 500 metrech, ale prdíme nato. Snad nám cestou někdo poradí. Následuje slušný kopec po silnici k Plužné a potom můj oblíbený sjezdík, který jsem si ale ještě na sněhu nedal. Zezadu se ozývá nějaké funění . Je to Štěně a křičí na mě: „Mamute valíš to jak hovado, to neuvisím“.Taková pochvala potěší a dodá sil. Těch mám zatím ale stále dost. Než se pořádně na silnici rozkoukám, ostrá vlevo a po hlavě do lesa. Pozorně sleduji terén a jedu na hraně možností tak jak to mám rád. Kupodivu ani nepadám, i když se to dá jet slušnou rychlostí. Když se terén narovná, následuje kontrolní otázka z které jsem celkem vedle, česky řečeno mimo. Na kterém stromě je modrá turistická šipka, zní otázka. Nejdřív píšu levý strom, potom pravý strom a cestou se dozvídám, že správná odpověď je smrk a tak si to opravuji. Cesta Koňským dolem ubíhá příjemně a bez problémů. U vodárny se odpojujeme z modré a mažeme po silnici na Valdštejn. To samé radím i váhajícím přespolním. Silnička je pěkně zledovatělá a tak v jeden okamžik kolo vedu. Štěně se letos vybavil ohřebovanými gumami a tak mi ujíždí. Nahoře ho ale opět sjíždím.

U Granátníků následuje další silniční zledovatělý sjezdík. Najednou zleva zaslechnu výkřik: „Pánové čau“ a ze štěněte koukají jen nohy ze škarpy. Ani hřeby nepomohly. A pak si to prý ještě zopakoval. Znám jednu pěknou poučku: „Nespadneš,nezrychlíš“.? Jedu bez zábran a kolo mám občas out of kontrol. Když začnu přemýšlet kde že mám hledat zkratku přes koleje dochází mi, že jsem jí dávno přejel . Co se dá dělat. Dojíždím na nádraží a jedu zpět do Hlínoviště po hlavní silnici. Beru to do polí a tam mě dojíždí Milan se Štěnětem. Takže jsem moc času neztratil a podle jejich slov se to u Hliňáku pěkně bořilo.Píšu další kontrolní otázku a směrujeme to po červené na tankovku. Nahoru dolů, nahoru dolů a nahoru dolů. Jsou to až metrové hupky a v létě se tu dá pěkně zaskotačit. V zimě ale nic příjemného. Párkrát ztrácím stopu a přední kolo mi mizí ve sněhu, naštěstí ale bez pádu. Následuje odbočka do lesa a další dotaz na druh stromu. Naštěstí se mnou jede i pár znalců přírody. Já kluk z města- škoda mluvit. Příště s sebou asi potáhnu botanický atlas. Chvilku jedu po poli a chvilku lesem. Těžko říct co je náročnější. Naštěstí se tu před námi objevuje kurevsky zledovatělá silnička. Dáváme se doprava a jedeme na Mariánku. Po chvilce( naštěstí asi jen po 50 metrech )si uvědomuji, že tady někde měla být občerstvovačka. Asi 150 metrů se vracíme. Je na stejném místě jako při prvním ročníku. Dostávám razítko a tatranku, vařící čaj s rumem s díky odmítám. Sedám na svého bajka a teprve teď začne to pravé rodeo, krocení kola aneb Sibiř jak má být. Protože ale patřím v ledním bicyklování mezi nejlepší a pro strach mám uděláno, brzdím minimálně a udržuji stálou, to znamená vysokou rychlost.V tom zahlédnu očkem vpravo něco strakatého,co se mi snaží vjet do cesty. Jediné co mohu udělat je, že pořádně zařvu a borce minu s tak minimálním odstupem, že ani řetěz Shimano XTR by nepropadl. Ten hoch má kliku, že na vlastní tělo nepoznal mamutovy kly. To by taky nemusel přežít. To ale není poslední taškařice pro pobavení ostatních ledových mužů. Osudným se mi stává asi 500 metrů dlouhá zledovatělá cesta z kopce, těsně před napojením na Mariánskou cestu. Jedu co to dá, na rozdíl od ostatních nebrzdím a zařazuji nejtěžší převod( pro znalce pilu). Krásně to jede, vítr sviští, adrenalin by se dal krájet a já se opájím vysokou rychlostí. Abych se později mohl vytahovat, kolik jsem ho kalil. Juknu jedním očkem na kompjůtr jak rychle že to vlastně jedu. Jediné co si z tohoto okamžiku vybavuji je, že na začátku toho čísla byla pětka. Pak se snažím pár metrů udržet kolo v přirozené poloze. To se ale nedaří a já se skládám s hlasitým křikem: „Do prdele do prdele“ k zemi. Bokem brázdím zledovatělou silnici. Počítám,že to bylo takových dobrých 20 metrů. Za sebou slyším hurónský smích Štěněte který je rád, že to má z první ruky. Později v hospodě mě také chválí za předvedený letecký kousek. Jsem kapku otřesen, ale to mě nemůže rozházet. Zvedám se, zacvakávám a valím dál. Mariánka je krásně jetelná a já se stávám jezdcem samotářem. Všechny už jsem setřásl a pouze jeden ďábel mě kontroluje z uctivé vzdálenosti. Posledních 15 km je hlavně o morálce a tu já mám dobrou. Převýšení minimální , je to prostě jen o tom umět se zmáčknout. Přejíždím bělskou silnici a poslední mírný kopeček kolem lesní školky mi však dává zabrat.Síly docházejí a já nechci zpomalovat. Míjím hájovnu Radechov. Z tohoto úseku jsem měl strach, minulý rok tu šli kluci po kolena ve sněhu.. Zdá se ale, že si projetí tohoto kilometrového úseku někdo objednal. No a je tu závěrečných 5 kilometrů z mírného kopce po lesní silničce v ledové koleji. Zvládám to bravurně a bez ztráty věnečku. Cestou míjím kluky z oddílu, kteří za mnou křičí něco o bláznech. Já zase netuším, proč na ledě jedou tak pomalu. Poslední kontrolní otázka a mažu k Čónovi. Přijíždím jako první a chvilku za mnou Honza Svoboda, který si stěžuje, že ledovku projel v pohodě a švihl sebou na silnici. Po 15 minutách přijíždí Martin Šlégl. Takto se setkáváme na stupních vítězů i když v obráceném pořadí. Co dodat k třetímu místu?? Jsem se sebou celkem spokojený a nebýt malého zakufrování, možná… ale není to jedno? Aspoň je za rok co vylepšovat. Leju do sebe litránek svého čaje a výbornou polévku. Ještě povinné pětipivo , vyhlášení vítězů a můžu domů. Jen to jméno Svoboda je mi nějaké povědomé. Doma se koukám na výsledky z posledních ročníků. Potkal jsem se s ním na bedně 3x a s Martinem Šléglem 2x. Rád se zde s nimi za rok potkám,ale v obráceném pořadí.