Probouzím se asi v 6, je mi docela zima, ale ještě jedna vrstva oblečení to spraví. Chvíli se válím
ve stanu a nakonec, asi v 7, se rozhoduji vyrazit. K snídani ještě baštím nějaké tyčinky a džus.
Balím mokrý stan a trávou plnou ledové rosy se brodím k silnici. Říkal jsem si, že jsem asi jediný
blázen co vstává takhle brzo, ale majitel statku až je taky vzhůru a ještě s jedním chlapíkem na protější
louce nakládají na náklaďák dřevo. Zdravíme se a já přehazuji na lehčí převod a zahřívám se prvním stoupákem.
V následujícím klesání pěkně mrznu a také se nořím do mlhy husté jako mlíko, která je navíc pěkně nacucaná vodou.
Sundávám brýle, protože se mi zamlžují. Vlastně se mi voda sráží i na helmě a skapává na řidítka a stejně je na tom
celé kolo. Obočí a řasy mám plné vody, která mi v nejnevhodnějších chvílích kape do očí.
Silnice je jako vymetená, nikde nikdo a jen cestáři mi zpestřují jízdu k Pyrnpassu, který je prvním a taky
nejlehčím z průsmyků, které mě čekají. Stoupák je to opravdu snadný a řekl bych, že z téhle strany obzvlášť.
Ještě předtím ale projíždím městečkem Spital, které jsem minulý rok doslova prolétl v 50km/h. Po pár serpentinách
jsem nahoře, kde ani nefotím, protože vlastně není co, nahoře prakticky nic není, vyrážím "vzhůru dolů". Sjezd do
Spittalu je trochu schizofrenie mezi rychlou jízdou a zimou. Nakonec vítězí to první a do Liezenu dojíždím pěkně
promrzlý. Cestou dolů jsem zjistil, že s takhle naloženým bikem nejsou vracečky žádný med, k čemuž zřejmě přispívají i zúžená řidítka.
Liezen mě se mi nikdy zvlášť nelíbil, ale ty kopce kolem už stojí celkem za to. Jedu kus po frekventované a
dost úzké silnici, takže moc času na kochačku okolím nezbývá. Za chvíli ale odbočuji na cestu vedoucí k Solkpassu,
takže provoz je zas jen minimální. Rovinka, mírný větřík v zádech, prázdná silnice. V údolí se schovává sportovní letiště,
takže mám o zábavu postaráno, sleduji v závěsu startující kluzáky a celkem dost odvážné kousky pilotů motoráků.
Ve vesničce Stein končí rovinka a začíná pozvolné stoupání k Solkpassu. Po paměti odbočuji na správnou silničku
a začínám pomalu ale jistě stoupat. Chvílemi jedu do pěkného krpálu, ale vím, že od hráze přehrady je to zase mírnější,
takže tenhle kousek mi uteče jako voda. V dálce je už vidět konec údolí, což mě ale moc nevzrušuje, protože průsmyk
se stejně schovává na pravé straně, takže odsud ještě vidět není. Konečně dojíždím k přehradě a v následující vesnici
si pak dávám oběd. Sedím na kládách u silnice, baštím kus chleba a vyhřívám se na sluníčku, které opět pěkně smaží.
Mám už lehce spálený krk, tak uvidím jak budu vypadat večer. Krém na opalování jsem si samozřejmě nevzal, protože
jsem počítal spíš s tím, že budu mrznout, než že pojedu celý den v kraťasech a moirovém triku. Dost bylo lenošení, vyrážím dál.
Pred polednem jsem nahoře, kde fouká neuvěřitelný vítr (stejně jako minulý rok, ale letos je alespoň teplo), takže si oblékám
bundu a pomalu sjíždím dolů. Pomalu proto, že se po silnici toulají krávy, což rozhodně na klidu ve sjezdu nepřidá.
Krátké rovinky, kde nabírám rychlost přes 60km/h, střídají vracečky, kde dobržduji až na poctivých 20. Kvůli častému brždění
a příliš krátkým rychlým úsekům mám strach, že propálím duše od ráfků, takže pro jistotu koupu za jízdy kola až po ráfky
v strouze u silnice. Naštěstí je prudké klesání se zatáčkami jen několik kilometrů a dál už se to dá pěkně rozjet, krav také ubylo :-).
Silnice je sice mizerná, přesto se ale kodrcám přes 60km/h a do zatáček ani nezpomaluji. Sjezd pokračuje ještě asi 6km
ve velkém stylu. Závěrečná pasáž s zatáčkou před hřbitovem je mi dobře známá, protože tady jsem si už minule při jízdě
v opačném gardu říkal, že dolů by to bylo fajn, je jen potřeba si dát dolů pozor, aby člověk neskončil v téhle
poslední zatáčce na hřbitově, doslova i obrazně.
Napojuji se na silnici do Murrau, kde jsem díky stále klesajícímu profilu za chvilku. Tady se odbočuji na
celkem frekventovanou silnici směřující do Tamswegu, která se dost nepříjemně vlní nahoru a dolu. Zjišťuji,
že už nemám žádnou vodu, taže se zastavuji u jednoho baráčku pro plnou nádrž.
Další měšto v pořadí je Muhr u říčky Mur, kterou jsem sledoval celou dobu z Murrau :-) Zde stavím ve stínu
kostelní věže na svačinku. Našel jsem si skvělý plácek s kašnou, takže se trochu chaldím, protože slunce pořádně
pálí a já jen cítím spálený krk. Domů dojedu osmahlý jak od moře... Ještě chvíli přemítám nad mapou a rozhoduji,
že Pyhrnpass už si nechám na zítra a „základní tábor“ rozložím v kempu v St. Michael.
Následná zkratka nezklamala, a tak se plazím do nechutného stoupáku. Za ním už větřím městečko St. Michalel,
ale mapa mě vyvádí z omylu, takže se projedu ještě pár kilometrů, než to nakonec zapíchnu v kempu u fotbalového
hřiště. Správkyně mně vysvětluje co a jak a kde co je a já už se těším na sprchu a večeři. Stavím stan tak, abych
měl výhled na kopec co mě čeká zítra – Pyhrnpass s jeho 15% nahoru a 21% dolů, komentovat netřeba. Stavitelé se
zkrátka se serpentinami nezdržovali.
Po krátké procházce městečkem jdu spát. Klid tu tedy moc není, ale usínám velmi brzy, pořádně unavený.