Co mu je, co se děje? Bodejť bych to nevěděla, když se na mne už několik týdnů vrhají ze všech výkladů ve městě stáda rozesmátých zajíců a vyjukaných kuřat. Vlastně - stáda. Stáda zajíců, to je asi nesmysl. A stáda kuřat už teprve. Opravuji tedy: zajíců jsou houfy a kuřat hejna. Obojí větší či menší kýč...Promiňte mi všichni, komu se líbí. Nemyslím to zas až tak zle :-)

Velikonoce. Nemám je moc ráda. Netvrdím, že odjakživa. Mají své zvláštní kouzlo, ovšem jen na vesnici a myslím, že nejvíce pro holky tak od 12-13-14-ti do kolika?... Obzvlášť pokud je naděje, že je přijde "zmlátit" ten úžasný modrooký blonďák ze sousedství nebo ten spolužák či bráchův kamarád, který se tolik podobá........hihi, dámy, dosaďte si jméno dle svého vkusu.....teď prý zrovna letí jistý Orlando Bloom...

Tak znovu. Velikonoce. No a co?! Nechápu, kam tím míří. Ale vypadá opravdu divně. Tajemně, očekávajícně, toužebně...Ne! Toužebně ne, to je blbost. Toužebně se díval leda tak kdysi před svatbou:-) Hledám jinou definici.Vyzývavě? No, o něco málo lepší, ale stále to ještě není ono. Potutelně. Jo, tak to je ten správný výraz! I když nevím, jestli jsem si pomohla. POTUTELNĚ! Co je to za slovo?! No schválně, zkuste si ho zopakovat několikrát za sebou.Potutelně, potutelně, potutelně...Jak tohle mohlo vzniknout? To by mě vážně zajímalo.

Tedy do třetice-vracím se na úvod. "Miláčku, budou Velikonoce!" A onen potutelný úsměv... Nééééé!!! Už vím, o co jde. Jak jsem jen mohla zapomenout! Zavírám oči - jsem o dva tři roky mladší...Jedno velikonoční pondělí. Nádherné jarní počasí, sluníčko, teploučko, modrá obloha, zelená travička, rozkvetlé kytky.

Probouzím se ráno brzy, ovšem tak strašně se mi nechce vstávat, zůstat doma a zabít celé dopoledne a celý den čekáním na... Na co vlastně? Na každoroční povinné, formální návštěvy "oslivovicovaných" ale jinak cizích sousedů? Všichni přátelé jsou momentálně mimo město, rodinnou sešlost máme domluvenu až na pozdní odpoledne a je to asi 50 km od našeho bydliště. Procitá i můj muž: "Zlato,vstávej, mám nápad, nepojedeme tam autem, ale na kole!" Několikaminutové duševní dilema....Na kole jsem na rozdíl od něj neseděla celou zimu, fyzička žádná-spíš ještě horší, ale na druhé straně těch 50 je relativně po rovině: takže kolik - plusmínus dvě tři hoďky? To zvládnu. Cokoli bude lepší, než to čekání na nic u oschlých jednohubek...

V osm začaly přípravy. Znáte to přece, že jo ;-) Piji v klidu kafe, rozhoduji se mezi zelenými a fialovými očními stíny, nanáším voděodolnou řasenku, že by ještě trochu tužidla na vlasy? A klasické rozhodování mezi tričky. Modré nebo červené? Jejda, málem jsem zapomněla. Nemám správně nalakované nehty. Měla bych asi barvu laku sladit s rámem svého Scotta... Drahoušek mezitím chystá oba bajky. Dělá takové ty nepodstatné :-)) záležitosti - zkontrolovat brzdy, utáhnout, dofoukat. Panejooooo, proč mu to tak dlouho trvá?! Já už přece můžu dávno vyrazit!!Tak jo, jdem na to! Je něco před devátou, jsem dokonale sladěná a naladěná..... Ehmm, ještě netuším, že budu vzápětí i rozladěná.

Můj muž. Můj muž totiž mezitím změnil plán! "Honem, honem, dělej, za půl hodiny nám jede vlak!" Jaký vlak, vždyť jedeme na kole, ne? "Na nic se neptej a pohni, musíme to stihnout!" Tak se tedy neptám, je to přece hlava rodiny, a řítíme se těch několik kilometrů k nádraží. Paráda, stíháme, dokonce máme ještě fůru času. Alespoň jsme si to mysleli do té chvíle, než jsme zjistili, že dostat kola do vlaku je jen pro velmi otrlé povahy a v časové tísni téměř nemožné. Ale to by bylo na samostatnou kapitolu. A taky se možná už situace změnila, od té doby jsme podobný zážitek neriskovali....

Nicméně podařilo se a jedeme. Jen pár zastávek, asi 30 km, manžel mi mezitím vysvětlil záměr. Obvyklou trasu autem známe přece sto let, takže zkusíme něco nového, navíc to nebude oněch 50 km po silnici, ale asi jen 40 a v krásné jarní přírodě! Jednoduše přijedeme vlakem do místa A, tam stačí jen projet vesnicí na konec údolí, kousek do kopce, dostat se na hřeben, chvíli jet po hřebenovce a pak zase sjet dolů do jiného údolí a jsme v cíli, tedy v místě B. Jak prosté! Po mém dotazu na mapu obrátil oči v sloup. "Na co mapu, prosím tě, kdysi jsme tam byli s klukama na čundru a na běžkách a navíc tam není ani kam jinam se dostat." Takže jsem klidná.

Vyrážíme. Je opravdu krásně, no možná, že začíná být teplo až moc. A to jedeme zatím pořád pouze po rovině oním prvním údolíčkem. Nádhera, nestačím se "kochat", hlavou mi krouží takové ty myšlenky "jak je krásně na světě a jak málo stačí člověku ke štěstí"... Asi po pětačtyřiceti minutách začínám cítit, že cesta mírně stoupá. Dostávám žízeň. Sahám po láhvi. Prázdná. Můžu si za to samozřejmě sama, můj muž přece nemůže myslet na všechno :-) (haha, a proč ne?)

Co se dá dělat. Vydržím. On je mezitím pochopitelně o několik set metrů vpředu. Míjíme poslední domky ve vesnici, u nichž potkáváme "šmigrustníky". V tu chvíli si při pohledu na jejich nadité igelitky uvědomuji, že dostávám také hlad. Bude jedenáct, nesnídali jsme a kdoví, kdy dojedeme. Pár minut přemýšlím, zda na nich nemám vymámit nějaké to vajíčko-nejlépe čokoládové-ale nakonec... Vydržím, říkám si podruhé. Ten den ovšem nikoli naposled.

Silnice vede vzhůru víc a víc. Nenápadně se mění i povrch, asfalt v šotolinku a ta se ztrácí a ztrácí ...Jsme v lese. Aha, tak to asi teď bude to jeho "kousek do kopce"! Po několika dalších kilometrech je tady rozcestník a dokonce značka cyklotrasy. "No neříkal jsem ti, že mapu nepotřebujeme!?" Je fakt úžasný... já věděla, koho si mám vzít!

I když jsme pořád mezi stromy, je šílené vedro. Hlad sice přešel, ale žízeň se stupňuje. A síly ubývají. Vydržím. Každý kopec přece jednou skončí a pak čeká ta odměna....nádherný dlouhý sjezd...Tohle ale zatím nemá konec. Panejooo, vždyť jsme jen v Beskydech, vlastně asi Javorníkách, nebo možná že už Bílé Karpaty? Každopádně to nejsou Himaláje. Takže to převýšení nemůže být zas tak velké. Zabraná do tohohle zeměpisného rozjímání jedním okem zaregistruji, že jsem minula značku. Ukazuje ale jiným směrem, než jedu já následujíc svou drahou polovičku. Konečně pořádný důvod slézt z horáku. Volám. Kupodivu se zastavil. Dojíždím ho, ehm vlastně docházím. "Joooo, já vím, to je v pohodě, to se stáčí tam a tam, ale my potřebujeme tudy a tudy, abychom se dostali..." Neříká to sice úplně jistě, ale moc to v tu chvíli nevnímám, umírám žízní. Mám před očima mžitky...Sakra, jak to, že on vypadá tak čerstvě?! "Už jen kousek a jsme na vrchu, tak pojeď, to dáááš!" No nic jiné mi ani nezbude. Třeba tam najdeme studánku.

Malé zadostiučinění přichází po několika minutách. I můj průvodce musí totiž z kola dolů. Nejenže je ten kopec téměř kolmý, ale nějak jsme nepostřehli, že uježděná stezka je pryč a začínáme přelézat větve - malé, větší, pak už jsou to místy i kmeny...Ztratila jsem dávno pojem o kilometrech i o čase. V duchu se vracím k onomu místu s poslední značkou. Chce se mi říct " vraťme se - to nemá cenu, jsi si jistý, že jedeme dobře - ale hlavně: já jsem říkala, že máme odbočit". Ovšem mlčím. Tedy ne že bych byla tak ušlechtilá a nechtěla ho tím přivést do rozpaků:-). Nemám prostě jen sílu. A pak si taky matně vzpomínám na nějakou teorii, podle níž muži nikdy nepřiznají, že jdou či jedou špatným směrem. Nebo že dokonce nedejbože zabloudili! Taková debata prý může vést až k rozvodu...

Takže opakuji si zaklínadlo - vydržet. Jdeme stále do kopce, ale mám pocit, že les začíná postupně řídnout a prosvítá onen vytoužený hřeben. Melu z posledního. Konečně náznak nějaké hřebenovky. Doleva, říká on. Doprava, myslím si já...Jéééžiš, co blbne, proč vybral zas tu méně logičtější cestu? Neee, já už fakt nemůžu. Usuzuji, že je lepší být rozvedená než mrtvá!!! Výměna názorů. Jeho argumenty, moje argumenty. Nicméně opět podléhám. Panebože, co na tom chlapovi vidím?

Tak tedy vzhůru. Sláva, po pár metrech jsme skutečně na vrcholu. "No vidíš, dyť jsem to říkal, teď to jenom sjedem a jsme za chvíli tam." Probírám se z mdloby a rozhlížím okolo. Nádherný výhled. A skutečně parádní sjezd.

Jenže nejedeme už dolů nějak dlouho? Vyjíždíme z lesa, v dálce jsou vidět jakési chalupy, nemůžu se dočkat, až se napiji vody. Bohužel to neklapne, všude je zamčeno a po nějaké studni ani stopy. Ale jsme aspoň v civilizaci, takže pokračujeme dál. Zároveň mě napadá, že mi to tady vůbec není povědomé na to, že bychom měli být na okraji mé rodné vísky...Bojím se to říct nahlas. Než seberu odvahu, jsme o kousek dál a vjíždíme do vesnice. Jenže to už se na mě obrací můj muž "Kde to jsme?" Hledíme si dlouze do očí...Výbuch smíchu. "Pojeď, najdeme hospodu!"

Dlouho nám to netrvalo. Ledové pivo, ó jak úžasný je to nápoj!!! Kam se hrabou všechny ionťáky. Snažíme se přijít na to, jak je možné, že jsme se znovu ocitli ve vesnici, z níž jsme před několika hodinami vyjeli-ovšem na jiném jejím konci. Jenže co dál? V nohách máme téměř padesát kilometrů - navíc tím šíleným terénem. Žádný vlak ale už nejede ani tam, kam jsme měli původně namířeno, ani zpátky domů. A na obě strany je to zhruba stejně - po silnici asi 40 ... No co, těch pár kiláků mě už fakt nezabije! Jeli jsme na tu návštěvu...

PS: Stále jsem vdaná. Možná ale, že jen do příští podobné vyjížďky :-))